Třetí brána zve ke vstupu do otázky:
Odkud je Ježíš?
Po první a druhé bráně vstupujeme do třetího dílu trilogie Ježíš Nazaretský, nazvaného Prolog. Víme, že jejím tvůrcem a naším průvodcem je Benedikt XVI., Joseph Ratzinger.
Třetí díl Benediktovy trilogie obsahuje mnoho témat. Dnes však budeme sledovat jedinou nit: otázku Ježíšova původu. Některých jiných scén se dotkneme jen krátce, jiné si ponecháme celé na další společná putování.
Úvodní modlitba:
Otče, Bože Abraháma, Izáka a Jákoba,
kterého poznáváme skrze Tvého Syna,
děkujeme, že smíme být s Tebou i dnes při vstupu do třetí brány.
Amen
Dnes tedy budeme hledat pramen.
A čím blíž jsme prameni, tím méně je možné všechno vysvětlit.
První a druhá brána pokrývaly ještě hodně místopis:
- Jordán,
- poušť,
- hora blahoslavenství,
- večeřadlo,
- Getsemany,
- Jeruzalém
Třetí brána nás povede tam, kde už nejsou místa, ale původ a tajemství.
Vždyť všechno je Boží milost.
I. „Odkud jsi?“ (Jan 19,9)
Matouš i Lukáš si kladou stejnou otázku. Jen na ni odpovídají jiným způsobem.
Matouš staví rodokmen hned na začátek evangelia, jako nadpis celého příběhu. Chce, abychom Ježíše od prvních řádků viděli uvnitř dějin zaslíbení (zasmlouvání). Proto jsou pro něj důležitá dvě jména: Abrahám a David. Ježíš není člověkem bez minulosti. Patří do příběhu Izraele. Patří do dějin smlouvy.
Přesto je v rodokmenu něco překvapivého. Objevují se v něm ženy, které do běžného schématu nezapadají: Tamar, Rachab, Rút a Bat-šeba. Jako by už zde Matouš naznačoval, že příběh, který začal v Izraeli, nebude patřit jen Izraeli. V Ježíši se otevře všem národům.
A pak přichází Maria.
Právě u Marie se dějiny zaslíbení otevírají k novému počátku, aniž by ztratily svou kontinuitu. Josef zůstává právním otcem Ježíše a skrze něho Ježíš náleží k Davidovu rodu. Současně však evangelista říká něco, co přesahuje všechny rodokmeny světa: to, co se v Marii děje, pochází z Ducha svatého.
Ježíš je vetkán do dějin Izraele, ale zároveň přichází odjinud.
Jeho původ lze vysledovat a přesto zůstává tajemstvím.
Lukáš klade rodokmen na jiné místo. Zařazuje jej až na začátek Ježíšova veřejného působení, jako jakési představení toho, kdo nyní vstupuje na scénu dějin. S Matoušem se shoduje jen v několika jménech. Nejde však o přesný seznam předků. Oběma evangelistům záleží na něčem hlubším: ukázat, že Ježíš stojí uvnitř dějin Božího jednání a zároveň přináší nový počátek.
Jan jde ještě dál.
Nezačíná rodokmenem.
Nezačíná Abrahámem.
Nezačíná Davidem.
Nezačíná ani Adamem.
Začíná tam, kde začíná všechno:
„Na počátku bylo Slovo.“
Pro židovského čtenáře či čtenářku to nejsou cizí slova. Ozývá se v nich první věta Tóry, knihy Genesis. Ozývá se stvoření světa Božím slovem. Ozývá se počátek Stvoření, kdy Bůh promlouvá a svět vzniká. Jan neopouští příběh Izraele.
Zatímco Matouš a Lukáš vedou Ježíšův původ dějinami, Jan nás vede k samotnému prameni.
Ježíšovo „odkud“ už není jen otázkou rodiny, národa nebo dějin.
Jeho původ je v samotném Bohu.
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
Benedikt si všímá, že Jan zde používá obraz příbytku či stanu. Není těžké zaslechnout ozvěnu stanu setkávání, který putoval s Izraelem pouští. Bůh si znovu staví svůj stan (suku) mezi lidmi, v lidském životě Ježíše z Nazareta. Motiv Božího přebývání mezi lidmi prostupuje celým Písmem, od stanu setkávání přes svátek Sukot, až po závěrečné Janovo vidění Božího příbytku mezi lidmi (viz „Elkána a Chana“ v Rubrice „Vztahy před Boží tváří“).
Ježíš je novým místem setkání Boha a člověka.
Novým stanem smlouvy.
Právě proto je odpověď na otázku „odkud je Ježíš?“ tak podivuhodná.
Je z Nazareta.
Je z Davidova rodu.
Je synem Marie.
A zároveň pochází od Otce.
V něm se setkává příběh Izraele s počátkem všeho stvoření.
Je z dějin.
A přece je od počátku.
Je člověkem.
A přece je Bohem.
A tento počátek nepřichází jen proto, aby nám o Bohu něco řekl. Přichází, aby nám daroval nový způsob života.
„Všem, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“
Skrze Krista a skrze víru v něho jsme i my zváni vstoupit do tohoto nového zrození. Ne pouze do nové nauky. Ne pouze do nového porozumění. Ale do nového vztahu, do nového rodokmenu…
Do života, který má svůj pramen v samotném Bohu.
II. Ohlášení narození Jana Křtitele a Ježíše
Máme výhodu, že texty celého blogu začínají vytvářet vzájemně propojenou krajinu, (viz článek „Návrat k Boží tváři“ v Rubrice „Přilnout ke kmeni“), který nám pomůže v ukotvení Jana Křtitele.
Benedikt považuje za důležité zdůraznit, že celé kněžství Starého zákona se v Janu Křtiteli stává prorokováním Ježíše a takto na něho – svým velkým teologicko – spirituálním vrcholem – žalmem 118, poukazuje. (JN Prolog s. 18).
Říká, že duchovní vývoj starozákonního kněžství vrcholí spiritualitou, kterou Žalm 118 vyjadřuje.
Tedy:
- radostí z Hospodinova zákona,
- touhou po Bohu,
- poslušností,
- důvěrou.
Jde o vnitřní vztah k Bohu.
A právě z takové spirituality vyrůstá Jan Křtitel.
II.1 Ohlášení Janova narození
Benedikt ukazuje, že Jan Křtitel nevyrůstá vedle starozákonního kněžství, ale z jeho nejhlubšího nitra. Pokud stavíme proti sobě chrámový kult Starého zákona a duchovní službu Nového zákona, uniká nám jejich vnitřní souvislost. Cesta k Ježíši nezačíná až u Jana Křtitele. Je připravována dlouho před ním v samotném zrání víry Izraele.
Stejným směrem k vnitřní jednotě obou Zákonů ukazuje i to, jak jsou Zachariáš i Alžběta charakterizováni – bezúhonní, před Bohem spravedliví a řídící se přikázáními i nařízeními Páně. Zachariáš, kněz v Jeruzalémském chrámě, Alžběta z rodu Árona. Místo i chvíle oznámení narození Jana Křtitele jsou posvátné: nový krok dějin spásy je cele zapuštěn do řádu smlouvy s Bohem ze Sinaje. Nové začíná v samotném Chrámě, během liturgie s vůní kadidla stoupající vzhůru, která je symbolem modlitby.
Vnitřní kontinuita dějin Boha s lidmi vystupuje nanejvýš silně do popředí. Ale zároveň musíme vidět rozdíl mezi ohlášením Křtitelova narození Zachariášovi a ohlášením Ježíšova narození Marii. Protiklad obou kulis dění nemohl být větší kněz, chrám, liturgie na jedné straně. Neznámá mladá žena, neznámé městečko, neznámé soukromé obydlí – na straně druhé. Znamením nové smlouvy je skrytost – znamení hořčičného zrna, Syn přichází v maličkém, aby se mohlo ukázat veliké Boží dílo.“
„Ale obojí patří k sobě:
Hluboká kontinuita v dějinách Božího jednání a novost skrytého hořčičného zrna.“
(JN Prolog s. 19)
II.2 Zvěstování Marii
Pokud některé motivy zaznívají povědomě, není to náhoda. Jednotlivé příběhy Písma se navzájem osvětlují a vracejí nás k tématům, kterých jsme se už dříve dotkli. Podívejme se na článek „Magnificat – revoluce Boží věrnosti“ taktéž v rubrice „Přilnout ke kmeni.“
Benedikt nás v textu (JN Prolog s.23), kterým s ním jdeme, vede ke zdůraznění radosti – anděl se obrací k Marii s pozdravem:
Chaire – „Raduj se milostiplná“ (Lk 1,28.42), pastýřům anděl říká: Zvěstuji vám velikou radost (Lk 2,10) a z Druhé Benediktovy Boží brány víme, že v Janově evangeliu při setkání se Zmrtvýchvstalým slyšíme, že učedníci se zaradovali a v Ježíšových promluvách na rozloučenou se vyjevuje teologie, z níž takříkajíc září hloubka radosti:
„Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (Jan 16,22).
Zářivý a hřející oblouk radosti je stvořený pro nás …
Obsah příslibu:
„Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží.“ (Lk 1,35)
vypovídá o tom, že Svatý oblak Šechina je viditelným znamením Boží přítomnosti. Pozdrav tak slovy o zastínění Duchem svatým navazuje na teologii Sijónu. Maria se tu ještě jednou jeví jako živý Boží stan, v němž Bůh chce novým způsobem přebývat mezi lidmi. (JN Prolog s. 24).
Záhadná je Mariina druhá reakce. Anděl jí, uvažující o pozdravu od Božího posla sdělil, že byla vyvolena stát se matkou Mesiáše. Maria se krátce a stručně zeptá:
„Jak to bude, když nepoznávám muže? (Lk 1,34)
Benedikt zdůrazňuje, že od Augustina se její otázka vykládala v tom smyslu, že Maria složila slib panenství a byla zasnoubena proto, aby v panenském stavu měla ochránce.
„Tato konstrukce však naprosto nezapadá do světa židovství Ježíšovy doby a zdá se v tomto kontextu nemyslitelná.“ (JN Prolog s. 27)
Tajemství této věty tedy trvá. Ale jak víme:
„U Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37).
Pak následuje třetí reakce, Mariino „ano“.
Benedikt zdůrazňuje, že tím, že Bůh stvořil svobodu se učinil na člověku jistým způsobem závislým. My si můžeme připomenout v článku „Abraham a Sára“ v Rubrice „Vztahy před Boží tváří“, onu kosmickou událost, že Bůh, o kterém mluví naše krédo – nevysvětlitelný a neuchopitelný Stvořitel – se rozhodne omezit svou svrchovanost a vstoupit do vztahu s lidmi.
Jeho moc je tedy vázána na naše nevynutitelné „ano“. Ve chvíli otázky, směřované k Marii, tajily země i nebe dech. Řekne ano? A rozhodující okamžik nastává, když z jejích úst, z jejího srdce, přichází odpověď:
„Ať se mi stane podle Tvého slova.“ (JN Prolog s. 28)
II.3 Narození z Panny – mýtus, či dějinná pravda?
Název této kapitoly může znít modernímu člověku téměř provokativně. Benedikt však neusiluje o senzaci ani o spor. Ptá se, zda evangelia mluví o skutečné události dějin spásy, nebo jen o symbolickém obrazu. A jeho odpověď je jednoznačná.
Ve zprávách evangelií, zůstává plně zachována jedinost jednoho Boha i nekonečný rozdíl mezi Bohem a stvořenou bytostí. Neexistuje žádné míšení, žádný polobůh. Jedině stvořitelské slovo působí něco nového. Ježíš, který se narodí z Marie je cele člověk a cele Bůh, obojí nesmíšeně a nerozdílně (JN Prolog s. 38). Je tedy pravda to, co říkáme ve Vyznání víry: „Věřím…v Ježíše Krista, Syna Jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny…“? Odpověď zní, bezvýhradně ano.
„V Ježíšově příběhu jsou dva momenty, kdy Bůh svým způsobem bezprostředně zasahuje do hmotného světa: narození z Panny a zmrtvýchvstání. Boží stvořitelská moc přece proniká celým bytím. Potud jsou tyto dva momenty – prubířskými kameny víry.
(JN Prolog s.41)
Nemá – li Bůh moc i nad hmotou, pak není Bohem. Ale on tuto moc má a početím a vzkříšením Ježíše Krista otevírá nové stvoření. Je naším Stvořitelem i Vykupitelem.“
III. Ježíšovo narození v Betlémě
O Ježíšově narození v Betlémě jsme slyšeli už mnohokrát. Známe jesle, pastýře i andělský zpěv. Benedikt nás však zve, abychom nezůstali jen u betlémské noci.
Lukášův příběh pokračuje.
Ježíšovo představení v chrámě
Dítě narozené v Betlémě není vyňato z dějin Izraele. Naopak. Hned od prvních dnů do nich vstupuje se vší vážností. Je obřezáno osmého dne, je tedy přijat do společenství příslibu, jehož původ je u Abraháma, teď i právně patří k lidu Izraele. Dostává jméno Ježíš (Joshua) a je přineseno do Chrámu podle ustanovení Tóry.
Příběh Betléma pokračuje v Chrámě.
Není to jen další událost po narození. Právě zde se znovu ukazuje to, co Benedikt zdůrazňuje na mnoha místech své trilogie: Bůh nezačíná nový příběh vedle příběhu Izraele. Nové vyrůstá z téhož kořene, z týchž zaslíbení a z téže smlouvy.
Proto vede Lukáš své vyprávění z Betléma do Jeruzaléma.
Do Chrámu.
Do místa Boží přítomnosti.
Do srdce Izraele.
Lukáš pečlivě připomíná, proč Maria a Josef do Chrámu přicházejí. Nejsou tam náhodou. Přicházejí proto, že chtějí splnit to, co přikazuje Tóra. Maria podstupuje obřad očištění a dítě je přineseno Hospodinu jako prvorozený syn. Rodina z Nazareta zde nevystupuje mimo tradici Izraele, ale uprostřed ní.
Výmluvná je i obětina, kterou přinášejí: dvě hrdličky nebo dvě holoubata. Oběť chudých.
Lukáš nám tak mimoděk ukazuje zbožnou rodinu, která žije z víry svého lidu, z modlitby, ze smlouvy a z poslušnosti Bohu.
A přece se právě zde děje něco nového. Ten, který je nesen do Chrámu jako prvorozený syn Izraele, je zároveň Synem, který jednou otevře cestu ke smíření celému světu.
Maria přichází podle Zákona kvůli očištění. Ale dítě, které drží v náručí, je tím, skrze něhož Bůh přinese nové očištění lidského srdce.
Novost nepřichází proti smlouvě. Přichází z jejího středu.
Právě zde se starý Simeon a prorokyně Anna setkávají s dítětem, na které čekaly celé dějiny zaslíbení. Simeon a Anna nepatří mezi hlavní postavy vánočních betlémů. Přesto právě u nich Lukášovo evangelium vyslovuje něco velmi důležitého. Oba jsou staří. Oba čekají. Oba žijí z Božích zaslíbení. Nečekají však na něco neurčitého. Nečekají na lepší časy. Nečekají na vlastní úspěch. Čekají na Boha. Benedikt si všímá, že Simeon představuje Izrael, který neztratil schopnost očekávat. Izrael modlitby, věrnosti a naděje. A právě jemu je dáno poznat v bezmocném dítěti to, co jiní ještě nevidí. Bere Ježíše do náručí a pronáší slova, která církev od té doby nepřestává opakovat:
„Nyní můžeš, Hospodine, propustit svého služebníka v pokoji.“
Nejde o píseň stáří, ale o píseň naplněného zaslíbení. V dítěti, které nyní drží v náručí, rozpoznává cíl dlouhé cesty Izraele. Ne její konec. Její dovršení. A vedle Simeona stojí Anna. Prorokyně. Žena modlitby. Žena vytrvalosti. I ona poznává v dítěti příchod Boží věrnosti.
Dva staří lidé v chrámovém nádvoří. Zdánlivě nenápadná scéna. A přece právě zde Lukáš ukazuje, že dějiny zaslíbení nepřestaly platit.
Dočkaly se svého času.
Dvanáctiletý Ježíš v chrámě
Epilog
Ježíš nepřišel, aby Zákon rušil, ale aby naplňoval, při čemž v Bibli naplnění znamená prohloubení a rozšíření. Benedikt ukazuje, že Ježíš Kristus svým posláním Syna opravdu zahájil novou fázi vztahu k Bohu, v níž lidský poměr k Bohu získal novou dimenzi. Ale toto není útok na zbožnost Izraele. Ježíšova svoboda není svobodou liberála nebo revolucionáře. Je to svoboda Syna, který je vpravdě zbožný. Jako Syn přináší svobodu novou, ale není to nevázanost, nýbrž svoboda toho, kdo je zajedno s vůlí Otce a pomáhá lidem ke svobodě vnitřní jednoty bytí s Bohem
„Toto spojení radikální novosti a právě tak radikální věrnosti, které pochází z bytí Synem, se projevuje i v onom drobném příběhu o dvanáctiletém Ježíši.“ (JN Prolog s. 83)
Vraťme se k Ježíšovým rodičům: Tóra předepisovala, že o třech velkých svátcích Pesach, Šavuot a Sukot, se každý má dostavit do chrámu. Svatá rodina jako židovská zbožná rodina se takové poutě účastní.
Po Simeonovi a Anně nás Lukáš zavádí ještě jednou do Chrámu.
Ježíši je dvanáct let. V židovské tradici je to věk, kdy se chlapec začíná připravovat na plnou odpovědnost za Tóru na Bar-micva. Není náhodou, že jej nacházíme právě zde, uprostřed učitelů Zákona.
Znovu si připomeňme, jeho rodina přichází do Jeruzaléma každoročně na Pesach jako zbožná rodina, rodina smlouvy. Rodina putujícího Izraele.
A právě zde se odehraje něco nečekaného.
Ježíš zůstane v Chrámu.
Po třech dnech jej Maria a Josef naleznou mezi učiteli.
Maria se ptá otázkou, které rozumí každý rodič: „Dítě, proč jsi nám to udělal?“
A Ježíš odpovídá způsobem, který překračuje všechna běžná lidská očekávání:
„Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce?“
Tím poprvé veřejně zaznívá tajemství, které jsme sledovali od samého začátku této brány.
Ježíš je vnořen do dějin Izraele.
Je synem Marie.
Je právně synem Josefovým.
Ale jeho nejhlubší původ je v Otci.
Maria nerozumí. A přesto vše v srdci uchovává.
Benedikt však neuzavírá kapitolu Marií, ale tajemstvím Ježíšovy osoby:
- zná Otce zevnitř,
- žije ve vztahu Syn–Otec,
- a přitom roste,
- učí se,
- dozrává lidským způsobem.
To je přesně vrchol celého Prologu.
V příběhu dvanáctiletého Ježíše se poprvé otevřeně ozývá odpověď na otázku, kterou jsme sledovali od začátku.
Odkud je Ježíš?
Je z Nazareta.
Je z dějin Izraele.
Je synem Marie a právně synem Josefa.
A přece je u Otce.
Proto může růst jako člověk a zároveň nám zjevovat Boha.
Proto je jeho příběh příběhem člověka.
A zároveň příběhem Božího Syna.
A tak tedy tři brány, tři páteční večery, trilogii Ježíš Nazaretský jak nám ji předkládá Benedikt XVI. Josef Ratzinger, končíme trojím zvoláním:
Immanu El, s námi je Bůh
Hoi zōntes, jsme žijící
Chaire, radujme se
Závěrečná modlitba:
Hospodine, Bože náš,
děkujeme Ti za Ježíše Krista, Tvého Syna,
skrze něhož jsme směli projít těmito třemi branami.
Děkujeme za vše, co jsme během těchto setkání mohli zahlédnout:
za dějiny smlouvy,
za věrnost Izraele,
za slova evangelia,
za tajemství kříže a vzkříšení, za světlo, které k nám přichází od počátku.
Děkujeme Ti, že jsi nevstoupil do lidských dějin z dálky, ale stal ses jedním z nás.
Děkujeme za všechny otázky, které nás vedly hlouběji:
Kdo je Ježíš?
Co činí?
Odkud je?
Prosíme, ať s Tvou pomocí neztratíme odvahu vstupovat.
Do Tvého Slova.
Do vztahu s Tebou.
Do tajemství, které nás přesahuje a přesto nás zve k novému životu.
Veď nás až ke dni, kdy Tě uvidíme tváří v tvář a poznáme plně, jak i my jsme plně poznáni.
Amen
Biblické zdroje
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih: český ekumenický překlad. 3., přeprac. vyd., 1. vyd. v České biblické společnosti. Praha: Česká biblická společnost, 1993
Nebiblické zdroje
RATZINGER, Joseph – BENEDIKT XVI. Ježíš Nazaretský. Prolog: Příběhy Ježíšova narození a dětství. 1. vyd. Přeložila Daniela Blahutková; odborná spolupráce Dagmar Pohunková a Ladislav Heryán. Brno: Barrister & Principal, 2013