Přilnout ke kmeni
Křesťanská víra nevyrůstá z prázdna. Je naroubována na starobylý kmen Izraele – na víru Abraháma, Izáka a Jákoba, modlitbu žalmů a naději proroků. Apoštol Pavel tento vztah vyjádřil obrazem olivovníku, jehož kořen je svatý a z něhož čerpají život i nové větve (Řím 11,16–24).
Rubrika Přilnout ke kmeni je malým pokusem znovu objevit tuto paměť. Nejde o návrat do minulosti, ale o návrat k prameni: k Bohu, který uzavírá smlouvu, vede svůj lid dějinami a zůstává věrný svým zaslíbením.
V jednotlivých textech se proto vracíme k biblickým kořenům víry – k prorocké naději Izraele, k hlasu Jana Křtitele, k modlitbě Magnificat i k dalším místům, kde evangelium vyrůstá z paměti Božího lidu. Přilnout ke kmeni znamená znovu naslouchat Písmu v jeho celistvosti a objevovat, že víra církve není oddělena od svého počátku, ale že z něj stále čerpá život.
Tato rubrika je jednou z několika cest, kterými se můj blog snaží naslouchat paměti víry. Vedle dalších témat a rubrik, které se postupně rodí, chce připomínat jednoduchou, ale zásadní skutečnost: že víra bez paměti snadno ztrácí svou mízu.
Blog zůstává otevřeným prostorem. Další texty i rubriky mohou postupně přibývat – tak, jak se budou rodit z četby Písma, z přemýšlení a z hledání vztahů před Boží tváří.
Tam, kde církev nezapomíná na své kořeny, proudí v ní míza víry, naděje a lásky.