Jsou chvíle, kdy se člověk potřebuje vrátit.
Do ticha, do hloubky, do světla, které nezhasíná.
Tam, kde se člověk noří do hlubin, se Bůh sklání nejníž.
Advent je čas touhy. A tato touha nevzniká v naší době. Je stará jako Izrael, jako jeho proroctví, jako chvění srdce, které po tisíciletí očekává Mesiáše. Jde o touhu zakořeněnou v hebrejských Písmech, ve víře otců a matek Izraele, v naději, která nesla celý národ dějinami.
Židovský lid takovou naději věrně uchovává a znovu připomíná slova:
„Hospodin pošle Zachránce. Obnoví spravedlnost. Zjeví svou vládu na zemi.“
A proroci – Izaiáš, Malachiáš, Micheáš – přinášejí nadějné poselství napříč dějinami a jejich hlas zůstává živý i v naší současnosti.
Dědicem prorocké touhy Izraele je židovský muž — Jan Křtitel, pokrevní příbuzný Ježíše skrze židovské matky Marii a Alžbětu.
Jan, syn kněze Zachariáše, vyrůstající v prostředí chrámové liturgie, obětních modliteb, židovské čistoty a posvátných časů, spojený se službou v jeruzalémském Chrámu na Chrámové hoře, v samém srdci židovské víry.
Jan, jehož hebrejské jméno Jochanán znamená „Bůh je milostivý“ — jméno, které samo nese Boží příslib.
Jan, žijící asketicky v poušti, jak to činily staroizraelské prorocké postavy, které se vracely k Hospodinu v jednoduchosti a absolutní oddanosti.
Jan, prorocký hlas volající horce a vášnivě: „Připravte cestu Hospodinu, vyrovnejte stezky pro našeho Boha.“ (Iz 40,3)
Je hlasem mezi dvěma smlouvami — poslední prorok Izraele a první svědek Ježíše, byť ještě ne svědek Vzkříšeného.
V něm se setkává původní židovská naděje s novým světlem, které právě přichází na svět.
Jeho výzva k pokání vychází z hluboké židovské tradice návratu (hebr. tšuva) — uvědomění si hříchu, lítosti, zanechání špatné cesty, vyznání, rozhodnutí pro změnu a její prověření, když se člověk ocitne v podobné situaci znovu.
Tak se uzavírá kruh návratu a člověk se stává celistvým. Není to jednorázový akt, ale celoživotní proces obnovování vztahu s Bohem, s lidmi i se sebou samým — obnova krásy duše.
Člověk se vrací k Bohu a Bůh se vrací k člověku. Jde o vztah oboustranného návratu — ne o trest, ale o obnovení lásky.
Janova slova o pokání nejsou výzvou ke strachu či vině, ale k naději, touze a novému životu.
V židovském pojetí není pokání trestem ani pouhým sebeobviňováním, ale návratem domů – k Boží tváři, k Hospodinu, od něhož se člověk vzdálil. Z tohoto kořene vyrůstá novozákonní pojetí obrácení (metanoia).
Když Jan Křtitel stojí u Jordánu a volá stejné „Vrať se!“, jaké kdysi znělo z úst proroků (Oz 14,2), není to jen slovo — i místo samo mluví.
Jordán je řekou hranice, přechodu a zaslíbení.
A voda má paměť. Nese v sobě vzpomínku začátku, kdy se nad vodami vznášel Duch Boží.
Stává se znamením očisty a zrození.
Jak v židovské tradici tak i v současnosti, se voda shromažďuje do živého pramene (mikve). Člověk se do ní ponoří (tevila), aby odložil minulost. Není to prosté omytí těla, ale ponoření duše do světla — návrat k Boží přítomnosti.
Kdo se ponoří, nevystupuje ze stejné vody, do jaké vešel.
Vynořuje se proměněný — čistší, znovuzrozený.
Jan Křtitel stojí u Jordánu jako svědek této pradávné symboliky vody. Jeho křest Ježíše není novým náboženským rituálem, ale dotykem vody, která pamatuje exodus, zaslíbení, proroky i očištění, vody, která zná Boží dotek.
Když Ježíš vstupuje do Jordánu, nepotřebuje očistu, a přesto se nechává ponořit do téže vody, která nesla pokání a naději celého Izraele.
Voda, do níž lidé vkládali své hříchy, přijímá i Jeho tělo — On, nade všechny čistý, a přece vrcholně soucitný s lidstvem.
Janovo ponoření znamenalo návrat člověka k Bohu.
V Ježíši se směr obrací: Bůh v Ježíši, se noří do vody člověka. Sestupuje do naší hříšné hloubky, aby i tam zazářilo světlo Jeho přítomnosti.
A když Ježíš vystupuje z vody, roztrhne se nebe a zazní hlas, který kdysi mluvil k Abrahamovi, Mojžíšovi i prorokům:
„Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3,17)
Voda se tak stává svědkem proměny. To, co kdysi bylo znamením očištění, se nyní mění v místo zjevení Boží lásky.
Kdo se ponoří, není jen očištěn, ale je přijat do života Božího Syna, Ježíše Krista.
Jak píše žalmista:
„U Tebe je pramen života.“
Každá voda, do níž se ponoříme v pokání i naději, nás vede zpět k Tobě, Bože živý. (Žalm 36,10)
Návrat k Bohu, k lidem i k sobě samému je vždy možný. Nikdy není pozdě.
V tom spočívá — dle mého niterného přesvědčení — nejhlubší adventní poselství:
že světlo se zjevuje nejen spravedlivým, ale právě těm, kdo hledají cestu zpět.
Že Bůh je blízko a přichází ne proto, aby soudil, ale aby otevřel bránu návratu.
