Druhá Brána zve ke vstupu do otázky:
Co činí Ježíš?
Než vstoupíme do druhé brány, je dobré připomenout něco podobného, co je důležité už v první.
Druhý díl Ježíše Nazaretského je natolik bohatý, že během jednoho večera ani v jednom textu nelze projít všechna jeho témata. Stejně jako v první bráně jsem proto musela učinit subjektivní výběr několika míst, která mne oslovila nejvíce a která podle mého názoru pomáhají zahlédnout celek.
Jindy bychom se mohli zastavit u jiných kapitol a otevřely by se před námi další průhledy.
Tentokrát jsem vybrala pět zastavení:
- Ježíšovu velekněžskou modlitbu a z ní tři velká témata
- Poslední večeři a novou Paschu,
- Getsemany,
- Zmrtvýchvstání,
- a Nanebevstoupení.
Nevydáme se tedy cestou úplnosti, ale cestou smyslu.
Vždyť všechno je Boží milost.
Snažím se v benediktovském pojetí uchopovat nejen „Co Ježíš činí?“, ale „Co Ježíš činí nyní.“
Nechci zůstávat u historie.
Snažím se sebe i čtenářky a čtenáře pořád vracet k otázce:
- Co znamená Jom kipur dnes?
- Co znamená Pascha dnes?
- Co znamená Getsemany dnes?
- Co znamená Zmrtvýchvstání dnes?
- Co znamená Nanebevstoupení dnes?
A doufám, že i k tomu nám pomůže úvodní modlitba.
Úvodní modlitba
Bože Abrahámův, Izákův a Jákobův,
otevři dnes naše srdce,
abychom v Ježíši zahlédli Tvou tvář.
Veď nás od slov k setkání,
od strachu k důvěře,
od smrti k životu.
Ať nás Tvůj Duch učí vstupovat
pod žehnající ruce Krista,
který neodešel, ale zůstává.
Amen.
I. Ježíšova velekněžská modlitba
Parafrázujeme -li Benedikta XVI. můžeme říci, že:
Klíč ke správnému porozumění takovému velkému textu ukazuje, že velekněžské modlitbě (J17,1-26), lze porozumět jen s ohledem na liturgii židovského svátku smíření – Jom kipur. Jom kipur – Den smíření, byl a dodnes je vrcholem židovského liturgického roku. Před zničením Jeruzalémského chrámu jednou za rok vstupoval velekněz do nejsvětějšího prostoru chrámu, aby nesl před Boha smíření za celý lid. Po zničení chrámu už není velekněz ani chrámová oběť. Jom kipur však nezanikl. Dodnes je dnem modlitby, pokání, odpuštění a návratu k Bohu. Právě proto je pro pochopení Ježíšovy velekněžské modlitby tak důležitý – otázka smíření mezi Bohem a člověkem zůstává živá.
Benedikt ukazuje, že právě na pozadí této liturgie lze správně chápat Ježíšovu modlitbu. V ní se naplňuje to, k čemu Jom kipur po staletí směřoval. V tom, jak se Ježíš modlí se realizuje obřad svátku a jeho bohatý teologický obsah. (JN II. s.55)
Jde o to, že nejvnitřnějším záměrem stvoření jako celku je stvořit prostor odpovědi na Boží lásku, na jeho svatou vůli. Jak Benedikt XVI. okouzlujícím způsobem uvádí:
„Podle rabínské teologie dokonce idea svazku, idea stvořit svatý lid jako protějšek Boha a zároveň v jednotě s ním, předchází ideji stvoření světa, je jejím vnitřní důvodem. Kosmos je stvořen nikoli proto, aby existovalo množství souhvězdí a věcí, ale aby tu byl prostor pro „svazek“, pro „ano“ lásce mezi Bohem a člověkem Bohu odpovídajícím“
(JN II. s. 56)
Ježíšova velekněžská modlitba tedy představuje realizaci Dne smíření, jakoby pro nás navždy přístupným svátkem smíření Boha s lidmi. Ale v novosti Ježíšovy postavy – je přesto uchována nejvnitřnější jednota s dějinami spásy Staré smlouvy. (JN II. s.58)
Úchvatná a oslovující slovní spojení:
I.1 „Život věčný“
Jak si možná mnozí bezprostředně pomyslí – není život, který přichází po smrti, zatímco ten nynější je pomíjivý a není věčný. „Věčný život“ je život sám, nejvlastnější život, který může být žit i v tomto čase a není ohrožován fyzickou smrtí. O to jde: uchopit už teď „život“, skutečný život, který nemůže být zničen nikým a ničím.
Raní křesťané si na základě takových textů říkali prostě „žijící“ (hoi zóntes). Našli to, co hledají všichni – život sám, plný a tudíž nezničitelný život. Ale jak se k němu dostat? Velekněžská modlitba dává odpověď možná překvapivou, ale ukotvenou v kontextu biblického myšlení: „život věčný“ člověk nachází skrze „poznání“, přičemž se předpokládá starozákonní poznání: poznání vytváří společenství s poznávaným. Znamená poznat „Tebe, jediného pravého Boha, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.“
(JN II. s. 59)
„Život věčný je tedy událost vztahu!“ (JN II. s.60)
I.2 „Posvěť je v pravdě“
Co znamená ono „posvětit“? Svatý je podle biblického chápání v plném slova smyslu pouze sám Bůh. Svatost je výrazem pro jeho zvláštní způsob bytí, zcela jasně to vidíme, pomyslíme-li na zvláštní povolání Izraele: je na jedné straně vyčleněn ze všech ostatních národů, ale právě proto, aby převzal úkol za všechny národy, pro celý svět. To je míněno, když je Izrael označován za „svatý lid“. (JN II. s.61)
Posvěcení není jen oddělení OD něčeho.
Je to uvedení DO něčeho:
- do pravdy,
- do života,
- do jednoty Otce a Syna.
Ježíš tedy neruší svatost Izraele. On ji dovršuje otevřením prostoru, do něhož mohou vstoupit všechny národy.
Posvěcení má dva pohyby:
- vyčlenění pro Boha
- aby mohl být poslán do světa
A Ježíš to v Janovi drží pohromadě naprosto nádherně:
„Posvěť je v pravdě.“
Ale zároveň:
„Neprosím, abys je vzal ze světa…“
tedy: ať už nežijí jen ze světa samotného, ale z Boha. A to je mimochodem nesmírně janovské: učedníci nejsou vyňati ze světa, ale nesou do něj jiný způsob života — život vztahu s Otcem skrze Syna.
I.3 „Dal jsem jim poznat Tvé jméno“
Protože poznat Boží jméno znamená: nevnímat Boha jako vzdálenou moc, ale vstoupit do prostoru smlouvy. V Kristu se Boží jméno pro nás stává tváří.
Proto Janovo evangelium stále směřuje k tomu: Ježíš nejen mluví o Bohu — on Boha zpřítomňuje.
A pak dostává hluboký smysl i závěr velekněžské modlitby:
„Dal jsem jim poznat Tvé jméno a ještě dám poznat…“ Protože poznání Boha není jednorázová informace. Je to rostoucí vztah. Vstupování hlouběji do Boží přítomnosti, do Boží tváře.
A jeho cíl?
„…aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich.“
II. Poslední večeře
Než půjdeme dál, podívejme se krátce na sederovou mísu, která provází slavnostní večeři seder, zahajující svátek Pesach.
Sederová hostina má svou přesnou liturgickou strukturu a bohatou symboliku. Nechci ji zde podrobně rozebírat ani napodobovat. Neukazuji ji proto, abychom si hráli na Židy. Ukazuji ji proto, že právě v tomto světě žil náš Pán, u takového stolu seděl. Pesach není jen vzpomínkou na minulost. Každá židovská generace je zvána, aby sama sebe chápala jako tu, která právě nyní vychází z Egypta, jde pro Židy o identitární večeři. I proto osobně nepovažuji za vhodné, pokud sederovou hostinu pořádají nežidé, doporučuji nám velkou úctu a velkou zdrženlivost…
Takže stručně – každá její část vypráví kus příběhu.
Maror a chazeret, dvojí hořké byliny, připomínají hořkost otroctví, z něhož Hospodin svůj lid vyvedl.
Charoset, sladká směs z ovoce a ořechů, připomíná maltu otrocké práce, ale zároveň i naději a sladkost zaslíbení.
Karpas, zelená bylina, připomíná život a jaro, ale namáčí se do slané vody, která připomíná slzy.
Bejca, vejce je znamením života a obnovy.
Zeroa, pečená kost připomíná pesachového beránka.
A nekvašený chléb – maces – připomíná spěch odchodu z Egypta. Nebyl čas čekat, až těsto vykyne.
Na stole tak leží otroctví i svoboda, slzy i naděje, smrt i život.
Ježíš tento svátek slavil celý svůj život.
Poslední večeře však byla jiná.
Ježíš ví, že přichází jeho hodina.
Ví, že před sebou nemá další Pesach.
A právě zde se setkáváme se zajímavým napětím mezi evangelii. Na rozdíl od synoptiků, kteří líčí poslední večeři jako Pesachovou – jako seder, Jan předkládá jinou chronologii.
„Jan úzkostlivě dbá na to, aby Ježíšovu poslední večeři neprezentoval jako paschální. Naopak: židovské autority, které Ježíše staví před Pilátův soud, odmítají vstoupit do vládní budovy, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst velikonočního beránka. Pesach tedy začíná až večer, až po procesu, soud a ukřižování se koná před Pesachem, v den příprav, ne o samotném svátku. Svátek Pesach v onom sporném roce probíhá od pátečního do sobotního večera, nikoli od čtvrtečního do pátečního večera.“
(JN II. s. 74)
Moderní čtenář a čtenářka se spontánně ptá: Která chronologie je správná? Benedikt však upozorňuje, že evangelisté neusilují pouze o chronologickou informaci, ale také o teologický smysl události.
Benedikt zde ukazuje, že biblické svědectví někdy odhaluje pravdu právě v napětí různých perspektiv.
Nejde o omyl ani o nepřesnost. Jan chce ukázat něco velmi hlubokého.
Ježíš neslaví pouze starou Paschu. To, co Izrael po staletí slaví jako připomínku vysvobození z Egypta, se nyní pro nás křesťany a křesťanky soustřeďuje do jeho vlastní osoby.
- je Beránek,
- je nový chrám,
- je místo smíření,
- je Exodus,
- i nový průchod člověka k Bohu.
Pascha totiž není jen liturgický okamžik. Je to způsob existence:
- vydání sebe,
- služba,
- láska jdoucí až do krajnosti.
Proto Jan na začátku pašijí píše:
„Protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.“
„Ve chvíli, kdy se zabíjejí beránci, umírá mimo město ten, který je jejich naplněním.“
III. Getsemany
Zcela osobní modlitba a modlitba věřícího a trpícího Izraele zde splývají v jedno.
„Jan nepochybně označuje prapůvodní strach všeho tvorstva tváří tvář blízké smrti, ale přesto ještě něco víc: obzvláštní zdrcenost toho, kdo je sám životem, nad propastí veškeré moci ničení, zla, toho, co se protiví Bohu a co se teď vrhá na něho samého, co teď má přímo vzít na sebe, až potud, aby sám sebe „učinil hříchem“.
(2 Kor 5,21)
Právě proto, že je Syn, vidí maximálně zřetelně celou tu špinavou záplavu zla, veškerou moc lži a pýchy, všechnu rafinovanost a hrůznost zla, které na sebe věší masku života a nepřetržitě slouží destrukci bytí, hanobení a ničení života. Právě proto, že je Syn nejintenzivněji pociťuje hrůzu, všechnu tu špínu a sprostotu, kterou musí pít z jemu určeného „kalicha“: veškerou moc hříchu a smrti. Všechno toto musí do sebe pojmout, aby to v něm bylo zbaveno moci a překonáno.
Je to srážka světla a temnoty, života a smrti vůbec – nejvlastnější drama rozhodování v lidských dějinách. V tomto smyslu můžeme dění z Olivové hory vztahovat zcela osobně i na sebe: i můj hřích byl přítomen v tom strašlivém kalichu.
„Onu kapku krve jsem prolil i za tebe.“ (JN II. s.103)
„Drama Olivové hory spočívá v tom, že Ježíš přivádí člověka z opozice zpět k synergii a tím obnovuje jeho velikost, v Ježíšově přirozené lidské vůli je takříkajíc v něm samotném přítomen celý odpor lidské přirozenosti proti Bohu. Je tu přítomna svéhlavost nás všech, celá opozice proti Bohu a Ježíš zápasí a táhne vzpírající se přirozenost k podstatě jí vlastní.“
(JN II. s.103)
Getsemany tak není jen příběh Ježíšova strachu před smrtí.
Je to okamžik, kdy Syn bere na sebe vše, co člověka odděluje od Boha, aby člověka mohl znovu přivést domů.
IV. Ježíšovo Zmrtvýchvstání
Po Getsemanech, procesu a kříži přichází událost, která stojí v samotném středu křesťanské víry. Zmrtvýchvstání. Možná však právě zde nejčastěji hrozí, že si pod tím představíme něco jiného, než o čem evangelia skutečně mluví. Benedikt XVI. proto nejprve říká, čím zmrtvýchvstání není. Ježíš není vrácen do běžného biologického života, jako byl například Lazar. Lazar se vrátil do našeho světa a jednoho dne opět zemřel. Ježíš také není přízrakem ani duchem patřícím do říše mrtvých. Ukázal se, mluvil a jedl. A setkání se Zmrtvýchvstalým není ani pouhou vnitřní náboženskou zkušeností učedníků, jejich vzpomínkou nebo psychologickým prožitkem.
Evangelia svědčí o něčem jiném. O setkání se Živým. O události, která se skutečně odehrála v dějinách, a přesto dějiny přesahuje. Benedikt pro ni používá odvážný obraz. Mluví o jakémsi „radikálním mutačním skoku“, jímž se otevírá nová dimenze života a lidského bytí. Nejde o biologickou mutaci, ale o vstup lidství do nové dimenze bytí. Nejde jen o to, že se něco stalo Ježíši. Ve zmrtvýchvstání se podle něj otevřela nová možnost pro celé lidstvo. Nový prostor života. Nový prostor bytí s Bohem. Proto zmrtvýchvstání není jen šťastným koncem jednoho příběhu. Je začátkem nového stvoření. Začátkem světa, v němž smrt už nemá poslední slovo. Právě proto si první křesťané říkali prostě „žijící“ – hoi zóntes. Nevěřili pouze v život po smrti. Věřili, že v Kristu již nyní vstoupil do světa život, který smrt nemůže zničit. Benedikt jde však ještě dál.
Přesto zde zůstává otázka, kterou si klademe i my. Proč se Zmrtvýchvstalý neukázal všem? Proč nepředstoupil před Piláta? Proč se nepostavil svým žalobcům? Proč nepřemohl své nepřátele nezpochybnitelnou silou? A proč se ukázal jen hrstce učedníků?
Benediktova odpověď je překvapivě prostá: Protože takto Bůh nejedná. To je tajemství Boha, který jedná tiše.
Stejně jedná s Abrahamem.
Stejně jedná s Izraelem.
Stejně jedná ve Vtělení.
A stejně jedná i ve Zmrtvýchvstání.
Nepřemáhá člověka silou.
Nevynucuje si víru.
Nemanipuluje.
Zve.
Tiše klepe na dveře lidského srdce.
A když mu člověk otevře, pomalu se učí vidět.
Možná právě v tom spočívá zvláštní velikost Božího jednání.
Ne v tom, že by člověka přemohlo.
Ale v tom, že mu ponechává svobodu.
Daruje lásku.
A probouzí.
Když nasloucháme svědkům Zmrtvýchvstalého a otevíráme se znamením, která po sobě zanechal v dějinách, můžeme i my spolu s Tomášem vyznat:
„Pán můj a Bůh můj.“
A tehdy začínáme chápat, že zmrtvýchvstání není jen událostí minulosti.
Je začátkem života, který trvá.
Zmrtvýchvstání nezačíná důkazem. Začíná setkáním.
V. Nanebevstoupení
Když Benedikt XVI. uzavírá druhý díl Ježíše Nazaretského, nevede nás k obdivu nad minulostí.
Nezůstáváme u událostí, které se kdysi odehrály v Jeruzalémě.
Velekněžská modlitba, Poslední večeře, Getsemany, kříž, Zmrtvýchvstání i Nanebevstoupení nejsou jen kapitoly Ježíšova života.
Jsou skutečností, která se dotýká i nás.
Ježíš se v modlitbě stává místem smíření.
V Pasše se stává Beránkem.
V Getsemane přijímá lidský odpor vůči Bohu.
Ve Zmrtvýchvstání otevírá novou dimenzi života.
A v Nanebevstoupení neodchází pryč, ale vstupuje do nové blízkosti. Proto se učedníci nevracejí smutní. Učedníci se necítí opuštěni. Ježíš pro ně nezmizel do dalekého, nedostupného nebe. Zjevně jsou si jisti novou Ježíšovou přítomností., Tím, že ho nyní nemohou ztratit, že je při nich, právě tak blízko, jak nám může být jedině Bůh.
„Radost učedníků koriguje naši představu o této události. Nanebevstoupení není odchod do vzdálených kosmických sfér, nýbrž trvalá blízkost, již učedníci pociťují tak silně, že se to stává trvalou radostí.“ (JN II.s. 181)
Vrací se tedy s radostí. Pochopili totiž něco, co se učíme chápat i my:
Kristus není vzdálen.
Je přítomen jinak.
A jak píše Benedikt XVI. (JN II.s. 188):
„Ve víře víme, že Ježíš nad námi drží žehnající ruce. Toto je trvalý základ křesťanské radosti.“
Biblické zdroje
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih: český ekumenický překlad. 3., přeprac. vyd., 1. vyd. v České biblické společnosti. Praha: Česká biblická společnost, 1993
Nebiblické zdroje
RATZINGER, Joseph – BENEDIKT XVI. Ježíš Nazaretský. 2. díl: Od vjezdu do Jeruzaléma do zmrtvýchvstání. 1. vyd. Přeložila Daniela Blahutková; odborná spolupráce Dagmar Pohunková a Ladislav Heryán. Brno: Barrister & Principal, 2011