První Brána zve ke vstupu do otázky:
Kdo vlastně je Ježíš?
Možná nezískáme všechny odpovědi.
Možná se ale naučíme znovu vstupovat.
Protože víra nezačíná vysvětlením, ale vstupem.
Vstupme tedy do tří bran tří večerů s teologií kontinuity Starého a Nového zákona, jak ji otevírá Benedikt XVI. ve své trilogii Ježíš Nazaretský.
Nepotřebujeme vybírat mezi Benediktem a Františkem. Nejsme na fotbale. Jsme před Písmem. A Benedikt nám v něm může být moudrým průvodcem.
Nevstupujeme do systému myšlenek, ale do prostoru, kde se Starý a Nový zákon znovu dotýkají v jedné Ruach, v jednom Božím Duchu.
Protože všechno je Boží milost.
Jan píše:
„Na počátku bylo Slovo.“
A přece můžeme říci, že toto Slovo je i dnes na počátku našeho života. Slovo, které zaznělo u hořícího keře, na Sinaji nebo skrze proroky, není jen vzpomínkou.
Je to Slovo, které oslovuje i dnes.
Slovo, které tvoří.
Slovo, které volá.
Slovo, které uzavírá smlouvu.
Slovo, které nepřestalo hledat člověka.
A nakonec přišlo jako Vtělení. Jako člověk. Nevstoupil do dějin jako cizinec. Nevystoupil proti Izraeli, ale z jeho středu. Z paměti smlouvy. Z modlitby žalmů.
Z očekávání Mesiáše.
Setkáváme se těsně po Šavuotu a Letnicích.
Mezi Slovem Tóry darovaným Mojžíšovi a židovskému lidu na Sinaji a Duchem, který Slovo zapisuje do lidského srdce.
Právě v tomto prostoru se Benedikt cítí doma. Celé jeho dílo je hledáním jednoty tam, kde křesťanství často vidělo rozdělení: mezi Izraelem a církví, mezi Starým a Novým zákonem, mezi Písmem a Kristem. Mezi ohněm na hoře a ohněm v člověku.
Úvodní modlitba
Bože Abrahámův, Izákův a Jákobův,
kterého poznáváme skrze Ježíše Krista,
otevři dnes naše srdce,
abychom v Ježíši znovu zahlédli Tvou tvář.
Dej nám odvahu vstoupit hlouběji,
nezůstat na povrchu slov,
ale dotknout se tajemství Tvého Syna.
Ať při naslouchání Písmu roste naše láska
k Tobě, k lidem i ke kořenům víry,
na něž jsme byli naroubováni.
Veď nás svým Duchem,
abychom nechtěli jen rozumět,
ale vstoupit.
Amen.
I. Křest v Jordánu
My něco víme už z „Návratu k Boží tváři“ (viz Rubriku „Přilnout ke kmeni“).
Benedikt začíná Ježíšův příběh křtem v Jordánu. Ne jako krásnou scénou u řeky, ale jako Božím sestupem. Ježíš vstupuje do vody nesoucí tíhu lidského hříchu.
Nevstupuje jako pozorovatel, ale jako ten, kdo bere lidský úděl na sebe. Tehdy zazní slova Jana Křtitele:
„Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“
Izrael tomuto obrazu rozumí. Beránek připomíná Pesach, proroka Izaiáše i oběť nesoucí bolest druhých. V Ježíši se spojuje příběh Izraele — a zároveň se otevírá světu. Co začalo ve vyvoleném lidu, otevírá se nyní všem národům. Ne místo Izraele. Ale skrze něj.
Benedikt si klade zdánlivě jednoduchou otázku: Co vlastně Ježíš přinesl?
„Taková otázka přichází z židovské strany – naprosto právem. Nepřinesl světový mír a nepřemohl bídu světa. Asi tedy nepůjde o Mesiáše, od něhož se očekával právě takový čin. Co tedy Ježíš přinesl? Přinesl národům Boha Izraele, takže se nyní k němu modlí všechny národy a ve Spisech Izraele poznávají Jeho Slovo, Slovo živého Boha. Daroval univerzalitu, velký a formující příslib Izraeli i světu. Univerzalita, víra v jednoho Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova v Ježíšově nové rodině napříč všemi národy a všemi pokrevními vazbami – v tom spočívají plody Ježíšova díla.“
(JN I., s. 90)
Právě v tom spočívá univerzalita křesťanství. Ne v odříznutí od kořenů, ale v jejich otevření světu.
Přilnout ke kmeni neznamená návrat k rituálnímu zákonu. Znamená vrátit se k biblickému obrazu Boha, který vede dějinami, uzavírá smlouvu a zůstává věrný i tehdy, když člověk selhává.
Po křtu vstupuje Ježíš do zápasu na poušti.
Jeho cesta nebude cestou moci, ale lásky.
A postupně se vynořuje otázka:
Kdo vlastně je?
Odpověď můžeme zahlédnout právě v Blahoslavenstvích.
II. Blahoslavenství nejsou seznam ideálů. Jsou obrazem Ježíše.
Postupně začínáme chápat, že nejde jen o morální návod, ale o pozvání vstoupit do jeho života.
„Blahoslavení plačící.“
Ježíš pláče nad Jeruzalémem i nad lidskou bolestí. Boží láska nezůstává vzdálená. Vstupuje do bolesti člověka.
„Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.“
Nejde o výkon, ale o touhu po pravdě a spravedlnosti. Hlad po spravedlnosti je hlad po světě, v němž má Bůh své místo a člověk svou důstojnost. Ale nejde jen o touhu po lepším světě. Jde i o ochotu: nést odpovědnost za svůj díl světa. Nečekat, až se změní ostatní. Začít u sebe.
„Blahoslavení tvůrci pokoje.“
Hebrejské šalom neznamená jen klid. Znamená plnost, smíření a celistvost života.
Ježíš pokoj nejen přináší.
On sám je pokojem.
Vstoupit do jeho života neznamená stát se dokonalým. Znamená přestat žít jen ze sebe. Přestat si něco pořád dokazovat. Neutíkat před bolestí.
A učit se tvořit pokoj, ne onen klídek a pohodičku, ale unést i zlomenost vztahů, plnost, opravdové smíření. Psychoterapie může pomoci uzdravovat lidské zranění. Evangelium však otevírá ještě další horizont – účast na Božím životě.
Nejde jen o pravidla.
Jde o proměnu srdce.
A právě zde se otevírá hluboká kontinuita mezi Starým a Novým zákonem.
Tentýž Bůh, který mluvil k Izraeli, nyní mluví skrze Ježíše.
Jestliže se vrátíme k antitezím horského kázání, v nichž se Ježíš vztahuje k otázkám z druhé desky Desatera nezavraždíš, nepokradeš…) Tak vidíme, že Ježíš staví zde novou radikalitu spravedlnosti před Bohem: nejen nezavraždit, ale neusmířenému bratru vyjít vstříc k usmíření, nerozvádět se, nechtít jen rovnost práva, ale nechat se uhodit, aniž bychom ránu opláceli, nejen milovat bližního, ale milovat i nepřítele… Výše étosu zde vyjádřená bude znovu a znovu otřásat lidmi nejrůznějšího původu…i námi…
Parafrázujeme-li Benedikta vidíme, že:
Pracujeme s pojmy principy (dnes bychom mohli říct hodnoty) a pravidla a v rámci samotné Tóry jde o jejich trvalý dialog. Základním východiskem všech principů je ochrana bezmocných, kteří si sami právo nemohou vytvářet. V nitru samotné Tóry a pak v dialogu Zákona a proroků už vidíme rozdíl mezi proměnným pravidly, které formují konkrétní sociální strukturu a základními principy samotného Božího práva, jimiž je nutno pravidla poměřovat a znovu a znovu je rozvíjet a korigovat. V antitezích Ježíš nestojí jako rebel nebo liberál, ale jako prorocký interpret Tóry, který ji neruší, ale naplňuje tím, že historicky jednajícímu rozumu přiděluje prostor zodpovědnosti. (JN s. 96)
Ježíš vede k srdci Tóry.
Nejde o to, co všechno Ježíš říká.
Jde o to, kdo skrze to všechno vystupuje – Bůh.
V Ježíši se pro nás odhaluje to, co je v samém srdci Božího jednání s Izraelem: rachamím, Boží láska děložná.
III. Velké obrazy Janova evangelia
Synoptická evangelia především ukazují, co Ježíš říká. Jan jde ještě dál. Jan není stenografem událostí, ale teologem, který ukazuje jejich hlubší význam.
Ptá se:
Kým Ježíš je?
Ježíš neříká pouze:
„Učím o Bohu.“
Říká:
„Já jsem.“
- chléb života (Jan 6)
- světlo světa (Jan 8; 9)
- dveře (brána) (Jan 10)
- dobrý pastýř (Jan 10)
- pravý vinný kmen (Jan 15)
- cesta, pravda a život (Jan 14)
- vzkříšení a život (Jan 11)
Nedíváme se jen na obrazy. To jsou odpovědi na nejhlubší lidské potřeby.
Ráda bych se zastavila u obrazu dveří. Možná jednoduchého, ale jednoho z nejhlubších.
„Já jsem dveře.“ (Jan 10)
Představme si noc. Ovčín. Ovce jsou uvnitř. Venku je tma. Pastýř si lehá do vstupu. On sám se stává místem, kudy se vstupuje.
A právě do této situace Ježíš říká:
„Já jsem dveře.“
Neříká:
„Ukážu vám cestu.“
Říká:
„Já jsem.“
A tady se něco láme. Už nejde jen o Ježíšovo učení. Jde o jeho identitu.
Každý člověk nějak vstupuje do života. Někdo skrze výkon. Někdo skrze vztahy. Někdo skrze kontrolu. Někdo skrze duchovno bez vztahu.
Ale ne každé dveře vedou k životu.
A Ježíš říká:
„Já jsem dveře.“
Život není něco, co si vytvoříme sami. Je to dar, do kterého jsme pozváni.
A právě zde se znovu vrací Izrael, kterého si Bůh vyvolil. Bůh vstoupil do konkrétních dějin, uzavřel smlouvu a zůstává jí věrný. Ježíš stojí uvnitř tohoto příběhu jako Žid, jako Syn Izraele. To, co bylo darováno Izraeli, se nyní otevírá světu. Ne místo Izraele. Ale skrze něj. Pro nás křesťany je Ježíš dveřmi, skrze které poznáváme Boha Izraele. A zároveň věříme, že Bůh zůstává věrný svému lidu a jak ho vede je Jeho věc, nejsme Židé ani Bůh. K tajemství Izraele máme přistupovat s úctou, nikoli s pocitem, že rozumíme Božím plánům lépe než Bůh sám.
List Římanům 9–11 je nesen právě tímto napětím:
- jistotou v Kristu,
- a zároveň bázní před tajemstvím Izraele.
Pavel nakonec téměř přechází do adorace:
„Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy…“ Tam, kde končí naše jistota, nezačíná prázdno, ale tajemství Boží věrnosti. A uprostřed tohoto tajemství stojí Kristus. Jako dveře. Jako místo vstupu. Ježíš ale říká ještě něco:
„Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.
Vejde i vyjde a nalezne pastvu.“
Vstup k Bohu není ztráta svobody. Je začátkem života. A proto Ježíš říká:
„Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“
Křesťanství není systém. Není to ideologie. Je to vstup. Vstup do vztahu s Bohem.
Ježíš neříká:
„Musíš všechno pochopit.“ Říká: „Pojď skrze mne.“
A v tom „Já jsem“ zaznívá jméno, které Izrael zná od hořícího keře:
„Jsem, který jsem.“
To jméno nyní zaznívá z úst člověka.
To je okamžik, kdy už my nežidé nemůžeme zůstat neutrální. Buď je to pravda. A pak stojíme před Bohem. Nebo ne. A pak je to nepochopitelné a rouhavé. Jan nás nenechává stát uprostřed. Vede nás k rozhodnutí, ale ne tlakem. Spíš tím, že nám ukazuje, kým Ježíš skutečně je. A zároveň nás vede k pozvání. Protože ten, který říká „Já jsem“, není vzdálený. Je blízko.
Ježíš nedává jen odpovědi.
On je odpovědí.