Elkána a Chana

SETKÁNÍ 4.

Úvodní modlitba

Bože,
který slyšíš i ticho,
buď dnes s námi
v tom, co v sobě neseme beze slov.

Otevírej nás pro pravdu těchto příběhů
i pro pravdu o nás samých.

Amen.

Úvod

Připomeňme si, že Bible nemluví o ideálním uspořádání života, ale o jeho křehkosti. Bible od stvoření člověka mluví o příběhu lidského zrání, dějiny spásy jsou právě takovým příběhem, kdy po zkušenosti s manipulativním zlem, se otevíráme Boží vodě živé a necháme se pročišťovat zevnitř a otevíráme se této obnově pokáním, které není trestem, ale možností obnovy krásy duše, nejde o strach, ale o vztah. Tak, abychom se po zkušenosti a pročištěni mohli (timšal – můžeš) svobodně a z lásky vrátit dopředu k Boží tváři (paním) do prostoru Božího vztahu.

Plodnost má v Bibli tisíce podob a nikdy se nezužuje jen na biologii nebo rodičovství!
Hodnota ženy nezávisí na tom zda rodila či nerodila, zda žije tak či onak s mužem nebo jinak. Hodnota muže nezávisí na tom zda plodí či neplodí, zda žije tak či onak se ženou nebo jinak.

My jsme se ale v minulých příbězích setkávali, a i v tom dnešním se budeme setkávat, samozřejmě – s plozením, rozením, neplodností, protože důležitou otázkou je – kudy půjde Boží smlouva. Judaismus mluví o lásce a těle velmi otevřeně, nikdy ne znevažujícím způsobem, ale líbí se mně ta lehkost a humor.

Zkusme tedy naposledy parafrázovat nám již známou francouzskou liberální rabínku Delphine: mnoho židovských textů, zejm. v rámci kabalistické literatury (cca 1.– 6. st. předstupeň, kabala (v užším smyslu asi 12.st.) popisuje sexualitu jako prvotní podmínku štěstí muže a ženy. Kabala nepřinesla nový respekt k ženě z ničeho; navázala na biblickou a rabínskou úctu k místu ženy v Boží smlouvě (brit) a vyjádřila ji obrazem Boží přítomnosti Šechíny. Od prvních století bibličtí vykladači označovali sexuální akt jako metil šalom „mírotvůrce“ nebo i sicha „konverzace“, čímž uznávali jeho uklidňující potenciál v manželském životě. A ať už je žena plodná nebo ne, je muž povinen postarat se o její rozkoš. Uspokojení ženy tvoří dokonce soubor jejích práv písemně zachycených ve smlouvě (ketubě) podepsané v den uzavření manželství. Muž se podle starobylého židovského práva zavazuje ženě zajistit ošacení, potravu a citové uspokojení, uvedené jako „manželské povinnosti“. Tato smlouva o sexuálním uspokojení není podle židovských zákonů vzájemná, ale pouze jednostranná, této povinnosti se podrobuje pouze muž a absolutně v žádném případě nesmí ženu k pohlavnímu styku nutit! Pokud muž „nečiní v tomto smyslu ženu šťastnou“, je to důvod k rozvodu ze strany ženy. Opačně je možné se rozvést ze strany muže až když je žena neplodná. Muž dále podléhá ještě jinému příkazu – povinnosti množit se, jak to stojí v prvních verších knihy Genesis. V Talmudu (200 – 500) muž, který je zdravý a odmítne plodit je nazýván zločincem, jako kdyby se neplozením dopouštěl vraždy duší, kterým brání přijít na svět. Je nazýván i rouhačem. Člověk byl totiž podle knihy Genesis stvořen k obrazu Božímu a nezplození potomka tak ponižuje tento obraz na zemi. Přesně takto totiž judaismus definuje rouhání: ponížení obrazu Božího, tedy „snížení“ jeho přítomnosti ve světě. Jinak řečeno, Bůh potřebuje, aby se lidé množili, protože v jejich ložnicích se odehrává nová Genesis. Pokud je lidská sexualita klíčem k takovému kosmickému scénáři a pokud na muže padá tak obrovská zodpovědnost za obnovování díla Počátku, jak zajistit, aby proces stvoření a plození a dělání ženy šťastnou, probíhal optimálně? Na to existuje množství kabalistických příruček, aby se zúčastnění dokázali co nejlépe ujmout svého kosmogonického a náboženského údělu…

Nikde nenajdeš paralelní příkaz: „Žena je povinna učinit muže sexuálně šťastným.“ V klasickém židovském právu (halacha): tedy žena nemá povinnost být sexuálně dostupná. Nesouhlas ženy ruší samotný akt, donucení by bylo naprostým porušením práva! Muž ostatně, je-li pozorným čtenářem kabalistických příruček, je vítán v krajině pohostinnosti. Talmud tím ochraňuje ženu, odděluje sex od moci a bere vážně ženskou rozkoš jako právní kategorii, nejen romantickou vazbu.

Existují tedy povinnosti ženy? Ano – ale jinde a jinak

Co tedy žena „musí“? Spíš než „musí“ je přesnější říct „čím disponuje“:

Souhlas

žena určuje, kdy sex je a kdy není
období niddy (menstruační čistota) dává ženě plnou kontrolu nad rytmem sexuality
zákaz styku není „trest“, ale posvátná pauza

Přítomnost

V kabalistické literatuře je žena:

nositelkou Šechiny (Boží přítomnosti)
bez její vnitřní otevřenosti se kosmická jednota neuskuteční

Muž může dělat všechno správně, ale bez ženské účasti se nic neděje.

A jemněji:

kabala nepíše manuály pro ženy
ale bez ženy se kosmický proces nerozjede

Muž:

jedná
napravuje
spojuje světy
má návody, časy, techniky

Žena:

je místem uskutečnění
zosobňuje přijímající, ale ne pasivní princip
rozhoduje, zda se spojení stane skutečným

Proč ta asymetrie dává smysl (a není sexistická)

Judaismus nepracuje s rovností typu „50/50“, ale s:

rozdílnou odpovědností za různé roviny reality

muž = odpovědnost za čin
žena = odpovědnost za prostor, kde se čin stává smysluplným

Sexualita:

není služba
není nárok
je setkání, které nelze vynutit!

Jak žena byla chápána v naší tradici, vycházející z antického pojetí především antropologie Aristotela. Jen je krátce uvedu, pojďme je nekomentovat a radovat se z toho, že věci se snad mění. A že můžeme mít společenství a otevírat v našich katolických srdcích okno, kterým uvidíme krásu židovského kořene naší víry, na něhož jsme naroubováni a do jehož smluvního vztahu jsme byli přizváni.

Starověk a patristika – žena jako „slabší nádoba“

Aristotelés (384 př. Kr. – 322 př. Kr. /2410 k dnešku)

žena = „neúplně vyvinutý muž“
muž = forma, žena = hmota
aktivní princip (muž) vs. pasivní (žena)

Tohle myšlení silně ovlivnilo i křesťanské autory.

Někteří církevní otcové, např. Tertullian (160 po Kr. – 220 po Kr.)

známý výrok ve spise De cultu feminarum píše ženám:

„Ty jsi brána ďáblova. Ty jsi ta, která porušila Boží zákon. Kvůli tobě musel zemřít Boží Syn.“

Augustin

(354 po Kr. – 430 po Kr.)

Augustin z Hippo

Augustin je složitější a hlubší myslitel než Tertullian, ale i u něj najdeme asymetrii.

V De Genesi ad litteram píše, že:

„Žena je obrazem Boha plně jen ve spojení s mužem; sama o sobě je obrazem Boha jen ve vztahu k plození.“

To znamená:

muž reprezentuje Boží obraz jako rozumová bytost,
žena jako partnerka v plození.

Tomáš Akvinský (1225 – 1274 po Kr.)

Akvinský byl systematický myslitel, nikoli misogyn v moderním smyslu.
Ale přebírá aristotelskou biologii.

Ve Summa Theologiae píše:

„Femina est mas occasionatus.“

Z toho plyne:

muž je primárně obraz Boha (v řádu reprezentace),
žena je obraz Boha skrze muže (v řádu rodiny).

To je zásadní teologická asymetrie.

(„Žena je jakýsi náhodný / ne zcela dokonalý muž.“)

Akvinský vychází z Aristotela:

muž = plně realizovaná forma,
žena = biologicky „nedokončený“ vývoj.

Předkoncilní praxe (19.–polovina 20. století)

Z těchto teologických základů se vyvinulo:

žena = především matka
poslušnost manželovi
omezený přístup k teologii

Katechetické příručky ještě ve 40.–50. letech 20 st. mluvily o:

přirozené podřízenosti ženy
odlišné „slabší“ racionalitě

Byla to kontinuita určité filozofické antropologie. Tyto výroky jsou důkazem toho, jak silně bylo křesťanské myšlení propojeno s antickou filozofií a biologií své doby.

Výslovné potvrzení, že i manžel může znásilnit manželku, přišlo u nás až v 90. letech 20. století. Ještě hluboko do 20. století právní řád nepřipouštěl, že by manžel mohl znásilnit manželku. Manželství bylo chápáno jako trvalý souhlas k sexu. Teprve konec 20. století jasně uznal, že i v manželství platí hranice tělesné autonomie.

Bible a Evangelium samo přitom nese jiný potenciál – potenciál vztahu a rovné důstojnosti!

Pojďme pokračovat v našem příběhu:

Biblické postavy našeho dnešního příběhu mají ještě zvýrazněnou situaci tím, že je nutné, aby se dítě se zaslíbením dostalo na svět a neslo Boží smlouvu (brit).

I. Elkána, Chana a Penina

Příběh Elkány a Chany se odehrává v tichu, které je slyšet víc než slova. Je to příběh čekání, bolesti a vytrvalosti – a Boha, který slyší, i když lidé nerozumějí.

Věrnost, která nestačí – a modlitba, která se rodí z hloubky

Téma: bolest neplodnosti – věrnost – slyšené ticho
Akcent: neporozumění – vytrvalost – Boží věrnost

Nejtěžší víra není prosit, nejtěžší víra je pustit Bohu to, co bylo v prosbě vyslyšeno.

1Sam 1-20

Jaký svátek chodili slavit do svatyně v Šílo? Je velmi pravděpodobné, že Sukot. Šílo je asi 15km od Jeruzaléma, chrám v Jeruzalémě ještě nestál. Judaismus, tedy i náš Pán slavili a věřící Židé samozřejmě dodnes slaví tři putovní svátky – Pesach, víme, Ježíš jel slavit do Jeruzaléma – vyjití exodus z Egypta, Šavuot Mojžíš dostal Tóru desky na Sinaji a Sukot – svátek stánků a právě ten chodili každoročně slavit do Šílo náš pár. Text to neříká výslovně, ale ze souvislostí lze odvodit a kloní se k tomu i mnozí biblisté. Proč a proč je to pro nás důležité? Sukot je rodinný svátek, čas velké radosti, kdy se připomíná Boží přítomnost s Izraelem s židovským národem na poušti, když vycházeli z Egypta při exodu. A také díkuvzdání za úrodu. Staví se stánky, přístřešky, suky – konstrukce potažená např. celtou aspoň ze tří stran, musí být vidět nebe – třeba rákosová rohož průhledná. Se Sukotem se pojí krásný biblický oblouk.

*Sinaj*	*Sukot*	*Tabor*	*Jan 7–8*	*Zjevení 21–22*
Oblak	Stánek	Oblak	Přebývání	Boží stánek
Zář	Světlo chrámu	Zář Krista	Světlo světa	Světlo bez noci
Smlouva	Paměť pouště	Syn	Duch	Nové stvoření

Elkána: věrný, ale bezmocný

Elkána je v Bibli líčen jako věrný a zbožný muž (1Sam 1,3).

Pravidelně přináší oběti, stará se o svou rodinu a Chanu upřímně miluje (1Sam 1,5).

Jeho otázka však odhaluje hranici jeho porozumění:

„Copak nejsem pro tebe lepší než deset synů?“ (1Sam 1,8)

V otázce není zlá vůle. Je v ní bezmoc. Elkána chce Chanu potěšit, ale nedokáže vstoupit do její bolesti. Jeho láska je skutečná – ale míjí místo, kde má Chana největší bolest.

Penina: plodná – a zraněná

Je plodná a má děti (1Sam 1,2), ale žije ve vztahu, kde ví, že není tou milovanou. Její posměch a provokace (1Sam 1,6) jsou velmi kruté. Ale snad nejsou výrazem síly, ale nejistoty a soutěže, i když text to přímo neříká. Text o ní už dále vůbec nemluví.

Chana: ticho, které mluví k Bohu

Chana nemá děti (1Sam 1,2). Její bolest je opakovaná a veřejná. Vrací se každý rok (1Sam 1,7). Pláče, mlčí. Nemůže jíst (1Sam 1,7–8). A přesto neodchází. Poprvé v Bibli vidíme ženu, která se modlí beze slov:

„Mluvila v srdci, rty se jí pohybovaly,
ale hlas nebyl slyšet“ (1Sam 1,13).

Je nepochopena i knězem (1Sam 1,12–14).

Ale Bůh slyší.

1 Sam 2,1–10.

Chana mluví z osobní zkušenosti vyslyšení. Marie mluví z víry v to, co teprve přijde.

Chana: „Bůh to udělal.“
Marie: „Bůh to udělá — a já mu věřím.“

Proto Magnificat není novým hlasem, ale hlasem, který nese paměť Chany a žen před ní.

To, co Chana vyslovila v Šílu, Maria zpívá u Alžběty – a obě vyznávají téhož Boha, který ponížené povyšuje a slyší ticho spravedlivých.

Chana	Maria
„Mé srdce jásá v Hospodinu“	„Má duše velebí Pána“
„Hospodin ponižuje i povyšuje“	„Povýšil ponížené“
„Hladové sytí chlebem“	„Hladové nasytil dobrými věcmi“
„Luk napjatých se láme“	„Mocné sesadil z trůnu“

A kudy jde Boží smlouva (brit)?

Chana nestojí mimo smlouvu — stojí v ní

Chana:

se modlí v Šílu, u svatyně,
mluví jazykem Tóry,
a činí slib (zasvěcení dítěte Bohu).

Tím říká:

„Co mi dáš, vrátím zpět tobě — do Boží smlouvy.“

To je klasické smluvní gesto Izraele.

II. Samuel není nositelem Boží smlouvy (brit), ale tím, že pomazal krále, mohla brit jít dál.

Samuel není „jen vyslyšené dítě“. Je přechodová postava smlouvy: stojí na zlomu dějin:

konec období soudců
nástup království
přechod od charismatu k instituci

A právě v přechodu se někdy role koncentrují.

Uzavírá období soudců: Izrael v té době žije chaoticky, „každý si dělal, co uznal za dobré“.

Obnovuje prorocký hlas

Samuel je:

Prorok např. 1Sam 3,1 říká:

„Hospodinovo slovo bylo vzácné.“

Samuel je odpovědí na krizi mlčení.

On není jen správce spravedlnosti (soudce),
on je ten, skrze koho se znovu ozývá Boží hlas.

To je prorocká role v čisté podobě.

Kněz v Šílu (1Sam 7,9) pomazávající krále. Celá pozdější naděje Izraele stojí na zaslíbení daném Davidovi: Bez Davidova pomazání Samuelem by:

nebyla davidovská smlouva,
nebyla mesiášská naděje v této podobě „Mesiáš“ znamená „Pomazaný“
slovo Mesiáš (hebr. mašiach) = pomazaný. Když vyznáváme Ježíše Krista říkáme vlastně Ježíš je ten pravý Pomazaný
mesiášská naděje by neměla královský rámec,
titul „Kristus“ by ztratil své historické zakotvení,
a naše christologie by byla zásadně jiná.

Ale „pomazaný“ dává smysl právě na pozadí:

prorockého pomazání Davida,
královské linie,
zaslíbení věčného trůnu.

Pro nás je David mostem mezi:

zaslíbením Izraeli
a vyznáním Krista.

A ten most stojí na prorockém a kněžském aktu Samuela.

Soudce – nikoli v klasickém smyslu, ale člověk, kterého Bůh vzbudí, když je vše v rozvratu

Spojení 3 v 1 zde dosud nebylo.

Přivádí Izrael ke království a pomazává krále

Izrael:

nemá krále,
nemá instituci, která by „odnesla vinu“,
nese přímý vztah s Bohem — a to je těžké.

Takže když říká:

„Chceme krále, jako mají ostatní“

neříká:

„Nechceme Boha“

ale spíš: „Chceme strukturu, která tu zátěž ponese s námi.“

To je velmi lidské.

Pomazává:

Saula,
a pak Davida.

A právě davidovská linie se stává nositelem další fáze Boží smlouvy brit a my z ní už vidíme světlo našeho přizvání.

Tichý, ale zásadní moment

Všimni si:

smlouva nejde skrze Elkánu (ač je zbožný),
nejde skrze kněze Élího (jeho dům selhává),
nejde skrze instituci.

Jde pomocí ponížené ženy a její modlitbu ne přímo skrze Samuela, ale ten je klíčovou postavou pro pomazání králů. Obnovuje Boží slovo. Podřizuje politiku Boží vůli.
Vidí srdce.

1 Sam 4

III. Když se z víry stane talisman

Největší nebezpečí pro víru nepřichází zvenčí, ale ve chvíli, kdy si myslíme, že máme Boha pod kontrolou.

Izrael bojuje s Pelištejci a prohrává.

Místo pokání nebo rozlišování udělá toto:

přinese Archu úmluvy na bojiště
jako by říkal: „Teď už musíme vyhrát, vždyť máme Boha s sebou.“

Výsledek:

Izrael je drtivě poražen
archa je zajata
kněz Élí umírá
jeho snacha pojmenuje dítě Ikábód – „Sláva odešla“

Text je velmi tvrdý: Bůh se nenechá použít jako náboženský nástroj.

Poznámka sice na okraj, ale setkávám se s tolika lživými a manipulativními tvrzeními, že jsem moc ráda, že jsem dostala příležitost uvést taková tvrzení do souladu s objektivní skutečností, takže mně promiňte odbočku jako opěrnou zeď:

Kdo jsou Pelištejci?

Pelištejci jsou přímořský národ, pravděpodobně původu z oblasti Egejského moře
patřili k tzv. mořským národům
žijí v městských státech (Ašdód, Aškelón, Gáza…)

Nemají nic společného s dnešními Palestinci!!!

V Bibli jsou Pelištejci konkrétní historický protivník Izraele, ne „věční nepřátelé“ ani symbol dnešních konfliktů.

Jak pojmenování vzniklo? Proč právě „Palaestina“?

Název Palaestina vymysleli a tomuto území dali tehdejší okupanti Římané:

byl odvozen od Pelištejců (lat. Philistini)
tedy starověkého nepřátelského národa Izraele, který už dávno neexistoval

Šlo o symbolické gesto:

vymazat jméno Judea
přerušit vazbu na Izrael
ponížit poražený národ, čili Židy

Po židovských povstáních proti Římu, zejména po Bar Kochbově povstání (132–135 po Kr.), to už Pelištejci tedy asi 500 let neexistují, udělali Římané několik záměrně ponižujících kroků:

provincii Judea přejmenovali na Syria Palaestina
Jeruzalém přestavěli na římské město Aelia Capitolina

Židům byl zakázán vstup do Jeruzaléma.

To nebyla náhoda ani administrativní maličkost, šlo o politický akt paměťového násilí.

1 Sam 5

IV. Když si cizí bohové „nesednou“

Pelištejci:

umístí archu do chrámu svého boha Dagóna
chtějí tím ukázat vítězství

Jenže:

Dagon padá na zem
města postihují nádory a pohromy
archa je nepohodlná přítomnost

Pointa:

Bůh Izraele zůstává svrchovaný i tehdy, když Izrael prochází porážkou a zmatkem.
Ani zajetí archy nepřerušuje jeho věrnost vztahu.

1 Sam 6

Návrat archy (a další varování)

Pelištejci:

pochopí, že archu nemohou držet
vracejí ji s oběťmi
zkoušejí, zda je to „náhoda“ — není

Archa se vrací do Izraele, ale:

někteří Izraelité s ní zacházejí lehkovážně
znovu přichází trest

Závěr je velmi střízlivý:
Blízkost Boha není automaticky útěcha.
Je to odpovědnost.

Největší nebezpečí pro víru nepřichází zvenčí, ale ve chvíli, kdy si myslíme, že máme Boha pod kontrolou

Závěrečná perspektiva k Elkánovi a Chaně

Tenhle příběh není jen o žárlivosti mezi ženami. Je o:

bolesti, kterou ostatní zlehčují,
víře uprostřed ponížení,
tiché modlitbě, která změní dějiny,
a o tom, že Bůh vidí i toho, kdo je společensky „neúspěšný“.

Chana není vybrána proto, že by byla silnější, lepší nebo duchovnější než ostatní.
Je vybrána proto, že ve své bolesti zůstává otevřená Bohu.
Neutíká. Neuzavírá se. Nemění Boha v nástroj.

Její modlitba nezní nahlas, ale je slyšena.
A její víra nekončí vyslyšením – vrcholí ve chvíli, kdy dokáže pustit to, co bylo darem.

Skrze Chanu se učíme, že Boží věrnost neznamená ochranu před bolestí, ale přítomnost uprostřed ní.
A že Boží smlouva – brit – není něco, co vlastníme, ale vztah, který neseme. I my někdy toužíme mít Boha „na své straně“, mít jistotu, kontrolu, archu na bojišti.
A právě tehdy nám Písmo připomíná:
Bůh není talisman.
Je živým Bohem vztahu.

Shrnutí a propojení našich setkání:

Bible opakovaně ukazuje napětí: když zůstane jen vertikála bez vtělení, vzniká zbožné mlčení; když je jen akce bez naslouchání, vzniká lidská strategie, která zraňuje.

Jazyk a mlčení: to je skutečné bojiště vztahu

Eva vede dialog, Adam mlčí „když byl s ní“.
Abrahám: muž cesty, ale mlčení u Hagar.
Jákob: mlčení u křivdy mezi ženami.

Vždy znovu: mlčení tam, kde mělo zaznít odpovědné slovo, udržuje křivdu při životě.
A Boží práce v příbězích často spočívá v tom, že vrací řeč (pojmenování, modlitbu, chválu).

Žena jako místo, kde se „dějiny spásy“ dějí

Eva jako „první bytost dialogu“
Sára / Hagar / Rebeka / Lea / Ráchel: ženské postavy často nesou buď napětí smlouvy, nebo paměť bolesti, nebo obojí.
Rebeka jako nositelka proroctví a odpovědnosti
Lea jako oblouk modlitby od „uvidí mě?“ k „chválím“
Ráchel jako místo paměti

A zároveň: muži často nesou „směr“ (cesta, zaslíbení), ale někdy vše nedotahují do spravedlnosti vztahů.

Ne „muži takoví“ a „ženy takové“, ale dvě dynamiky, které se mohou vyskytovat u kohokoli — a v biblických příbězích se často rozloží právě takto.

Za čtyři večery jsme prošli pěti rodinami a pořád jsme naráželi na jednu věc: Bible nepopisuje ideální vztahy. Bůh nevyměňuje dějiny za „hezkou morálku“.

Bůh kráčí, rodí, krvácí, nese, sklání se a vede dějiny našeho zrání ke smíření.

Viděli jsme, že Bůh jedná skrze křehkost, ne mimo ni.

První pád nebyl „teorie viny“, ale zraněný vztah: Slovo se posunulo, Adam mlčel, a místo důvěry přišla kontrola.

Druhý večer nám ukázal, že je potřeba rozlišovat několik věci: Boží lásku – rachamím, která předchází všechno; požehnání – beracha a je součástí Boží lásky a smlouvu – brit, která je odpovědností v dějinách. Bůh miluje všechny, ale ne všichni nesou stejný typ úkolu. A právě proto smlouva není privilegium, ale závazek.

A třetí večer jsme viděli, že dějiny smlouvy se často lámou v tom, kdo je viděn a kdo ne.

Lea není milována, ale Bůh ji vidí – a v jejích jménech se rodí modlitba až ke chvále. Jákob je milující, ale nespravedlivý, a jeho mlčení udržuje křivdu. A přece Bůh plný lásky k nám vede dějiny dál…

V našich příbězích jsme si všimli určitého rytmu:
Zaslíbení zaznívá – a uskutečňuje se skrze zranitelnost.

Muž a žena nejsou proti sobě.
Jsou si rovni v důstojnosti – a rozdílní ve způsobu, jak nesou příběh.

A kdykoli se rozdíl změní v nadvládu, příběh se zadrhne.
Kdykoli se rozdíl promění ve vzájemnost, rodí se život.

Ještě jednou – Bůh si nevybral cestu síly, ale cestu vztahu. A vztah vždy znamená rovnost v rozdílu. Genderová rovnost rozpouští autoritu založenou na pohlaví. A feministické čtení Bible bere vážně text, ne mocenský výklad.

Když všechno v našich dosavadních setkáních spojíme, vychází nám jeden vzorec: Boží slovo se v dějinách nezjevuje jen jako zaslíbení shora. Musí být také neseno do času, do vztahů, do těla, do pravdy. A tam často vidíme, že někdo je víc „u slova“ a někdo víc „u vtělení“. Ne jako pohlaví, ale jako směr. Víra je tam, kde se slovo dotkne těla a tělo zůstane otevřené slovu.

V tom průsečíku se rodí vztah — a tam bije srdce Boha.

Otázky k rozjímání:

Kde v mém životě je bolest, kterou druzí nedokážou úplně pochopit?
(A dokážu ji nést před Boží tváří tak, jak ji nesla Chana — bez hořkosti, ale pravdivě?)
Co jsem od Boha vyprosil(a) — a dokázal(a) jsem to pak svobodně pustit?
(Nebo si dar stále držím, jako by byl můj?)
Kde mám sklon používat „archu“ jako jistotu?
(Co mi dává pocit, že mám Boha pod kontrolou — místo abych mu důvěřoval(a)?)
Jaký „malý plášť“ dnes mohu ušít?
(Jaký drobný, věrný čin lásky mohu konat pravidelně, i když mě nikdo nevidí?)

Modlitba na závěr:

Bože,
který k nám mluvíš
a přesto zůstáváš tichý.

Prosím, nauč nás místu,
kde se tvé slovo dotýká našeho života
a kde náš život zůstává otevřený tvému slovu.

Zachraň nás před vírou,
která by byla jen krásnou myšlenkou,
a před činem,
který by ztratil světlo.

Uč nás setrvávat.
Neutíkat, když nerozumíme.
Nevynucovat si jistotu.
Nepoužívat tě jako talisman.

Děkujeme, že zůstáváš s námi,
když jsme silní —
abychom nezapomněli naslouchat.

Děkujeme, že zůstáváš s námi,
když jsme slabí —
abychom neztratili naději.

A v místě, kde se protíná nebe a země,
kde se dotýká slovo a tělo,
nech nás zakusit,
že tam bije Tvé srdce.

Zůstaň s námi, Pane.
Amen.

Biblické odkazy

Bible

Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad (Česká biblická společnost 1993)

Bibliografie (česky)

1) Petr Chalupa, První Samuelova: tragická postava na královském trůnu
(Český ekumenický komentář ke Starému zákonu), Centrum biblických studií AV ČR a UK + Česká biblická společnost, 2018 )
nejpřímější opora k 1 Sam 1–2 (Chana/Elkána/Élí), historický kontext, práce s textem.

2) Miloš Bič a kol., Knihy Samuelovy – První Paralipomenon
(Starý zákon: Překlad s výkladem, Kalich; vyšlo 1978 / další vydání později)
Klasický český výklad (srozumitelný a „kostelní“), dobrý jako konzervativnější protiváha k moderním přístupům.

3) Walter Brueggemann (česky), Bible a postmoderní představivost (výbor / úvod k jeho přístupu) (česky vyšlo; ukázka PDF s úvodem Petra Slámy je dostupná online)
Výborná opora k linii „Bůh není talisman“ (instrumentalizace Boha, archa, moc a náboženské jistoty) – i když to není komentář přímo k 1 Sam, je to metodicky přesné.

4) Jana Opočenská, Zpovzdálí se dívaly také ženy: Výzva feministické teologie (Kalich, 1995) (česká „klasika“ – důležitá spíš jako rámec, ne jako exegeze 1 Sam)
Česká opora pro „feministickou hermeneutiku“

5) Horvilleur, Delphine
Jak rabíni dělají děti (čes. vyd., Paseka). K tématům těla, sexuality, rodičovství a biblické antropologie inspirace zejména v pojetí těla, ženské zkušenosti, vztahovosti a humoru v židovské tradici