SETKÁNÍ 5.
Úvod
Bůh, kterého vyznáváme, vstoupil do dějin v těle Žida. Narodil se do konkrétního lidu, mluvil jeho jazykem, modlil se jeho modlitby a vykládal Písmo v rámci židovské tradice.
To není historická zajímavost, ale biblický fakt. Pokud bereme Ježíše vážně, což bereme a velmi, nemůžeme přeskočit hebrejský text ani svět, ze kterého vyrůstá. Musíme se vrátit k Písmu, které Ježíš znal zpaměti, které utvářelo jeho modlitbu, jeho obraz Boha, který nám předkládá i jeho způsob, jak rozuměl člověku.
My jsme pochopili, že hebrejská Bible, čili 5 knih Mojžíšových (Tóra), Proroci a Spisy nejsou, „nedokonalým předstupněm křesťanství“, nýbrž živým prostorem vztahu – Boží tváří (paním), ve kterém jsme se učili poznávat Boží přítomnost, Boží lásku, lidskou křehkost, selhání i Boží věrnost. A právě v tomto prostoru se rodí jazyk, kterým Ježíš mluví o Bohu. Když tedy v našem cyklu znovu a znovu vstupujeme do biblických příběhů neděláme exkurz do „starých časů.“ Učíme se způsobu víry, který není založen na ideálu, ale na vztahu. Na Bohu, který vstupuje do lidských dějin takových, jaké jsou — ne hotových, ne čistých, ale skutečných.
Proto se v těchto příbězích tolik mluví o těle, touze, neplodnosti, žárlivosti, moci, selhání i mlčení. Hebrejské Písmo se nevyhýbá lidské zkušenosti, právě tam totiž Bůh přebývá a je věrný. A právě proto nemůžeme mluvit o Ježíši, vykoupení, pokání, smlouvě, spáse, aniž bychom rozuměli tomu, jak hebrejské čili Ježíšovo pojetí chápe tvář, vztah, odpověď, Boží lásku, Boží smlouvu, zápas zrání, Boží přítomnost mezi lidmi a mnoho dalšího. Bez znalosti židovského kořene by se naše křesťanská víra snadno změnila v morálku, ideologii nebo náboženský výkon. My dnes prožíváme 5. setkání a víme, že od počátku mluvíme o vztahu muž, žena, v místě, kde se vztah protíná a může vytvářet bolest – nás hojí, uzdravuje a nese Bůh. Mluvili jsme o mužském a ženském principu, ženském prvku – o femininu jiným slovem, o ženském prvku, který máme v sobě všichni bez ohledu na pohlaví. Když dnes mluvíme o femininu, mluvím o způsobu, jakým Bůh jedná: ne skrze kontrolu, ale skrze přítomnost, vztah a tělo.
Úvodní modlitba:
Bože,
který vstupuješ do lidských dějin
ne skrze ideál, ale skrze vztah,
otevíráme se dnes před tvou tváří.
Dej nám odvahu vidět pravdivě,
slyšet i tam, kde je ticho,
a zůstat ve vztahu i tam, kde je bolest.
Uč nás rozlišovat,
kdy se díváme —
a kdy skutečně vidíme.
Amen.
Hebrejské pojmy – kořen vztahového myšlení (ontologie vztahu)
Klíčové pojmy, se kterými můžeme pracovat a již pracujeme a které jsou v ženském rodu a mnohdy v množném čísle.
• paním (פָּנִים) – tvář, přítomnost, vztah, orientace. Slovo je zpravidla v množném čísle. Nejbolestnější trest v Bibli je odvrácení Boží tváře.
• ruach (רוּחַ) – duch, dech.
Boží dech dává život, pohybuje stvořením a vznáší se nad vodami (Genesis 1).
• rachamím (רַחֲמִים) – milosrdenství, soucit; slovo je příbuzné s výrazem pro dělohu.
• Šechina (שְׁכִינָה) – přebývající Boží přítomnost.
• chajim (חַיִּים) – život jako proud, nikoli vlastnictví.
Bez těchto pojmů by obraz Boha snadno sklouzl k představě čisté moci nebo kontroly. Hebrejská tradice ale ukazuje Boha především jako Boží přítomnost, milosrdenství a vztah.
Tady je feminino:
- přebývající
- naslouchající
- nesené tělem a časem
- neoddělitelné od vztahu
Bez těchto pojmů nelze mluvit o Bohu jinak než jako o idolu moci. Pokud by se tyto pojmy odstranily, vznikl by jiný obraz Boha:
- Bůh jako čistá moc
- Bůh jako abstraktní vládce
- Bůh jako přísná kontrola a vynucená autorita
Hebrejská Ježíšova tradice ale říká něco jiného:
Bůh je poznatelný především skrze přítomnost, milosrdenství a vztah.
Shrnutí hebrejské roviny: Feminino v hebrejské teologii není „ženský Bůh“, ale způsob Boží přítomnosti, který je vztahový, tělesný, sdílející a zranitelný.
Hebrejská Bible obsahuje více femininních obrazů Boha než Nový zákon.
- Přechod do řečtiny část této symboliky oslabil.
- Raní křesťané z židovského prostředí ji někdy ještě zachovávali.
- Pozdější teologie v řecko-římském patriarchálním prostředí ji postupně potlačila nebo marginalizovala. Škoda…
Církevní otcové – patristika je překvapivě mateřská
Tady je důležité zbavit se karikatury „otcové = patriarchát“.
Ne. Oni se často báli Boha bez feminina.
- Origenés: Bůh kojí duši
- Klement Alexandrijský: Logos jako matka i otec
- Řehoř z Nyssy: duchovní zrození skrze Boha
Ne metafora „navíc“, ale: bez mateřského jazyka se Bůh stává tyranem.
Kristus rodící
- kříž jako porodní bolest
- z boku Krista se rodí církev
- krev a voda = porodní obraz
Kristus:
- nevítězí silou
- ale rodí život skrze zranitelnost
To je hluboce femininní ontologie vykoupení.
Duch svatý jako feminino. Bez feminima by zkrátka Trojice byla hierarchie, s femininí dimenzí jde jednotu.
Shrnutí patristiky: Otcové nepopírají feminino – bojí se Boha bez něj.
Zlom nenastal v teologii, ale v moci a struktuře
Klíčové:
Problém není v Bohu.
Napětí vzniká tehdy, když se víra zúží pouze na instituci a ztratí vztahovou dimenzi.
Přechod od obrazů k definicím
Patristická teologie:
- pracuje s obrazy, paradoxem, poezií,
- ví, že jazyk o Bohu je analogický a nedostačující.
Pozdější scholastická teologie:
- potřebovala vymezovat, chránit, kontrolovat,
- začala jazyk fixovat.
A co se fixuje, to se:
- hlídá,
- a brání před „rozvolněním“.
Femininní jazyk je tekutý, vztahový, neuchopitelný, pro instituci tudíž nebezpečný.
Jakmile se:
- církev propojila s římskou správou,
- převzala právní a hierarchické modely,
- a začala sama sebe chápat jako mocenský řád,
začalo platit:
- muž = autorita,
- otec = vládce,
- femininní = pasivní, tělesné, nebezpečné.
Ne teologicky — sociologicky.
My, Boží lid, stojíme blíže biblické zkušenosti, blíž patristické otevřenosti, blíž vtělené víře.
Instituce stojí: blíž sebeochraně, blíž kontrole významů, blíž strachu ze ztráty rámce. To není soud — to je diagnóza.
Církevní otcové si mohli dovolit mluvit o femininu v Bohu, protože ještě nevlastnili moc; dnešní instituce se toho bojí, protože už ví, co by to mohlo změnit!
Současná katolická teologie
Současná katolická teologie – zejména liturgická – znovu objevuje, že víra se neděje výkonem.
A právě tohle v biblickém jazyce nese feminino.“ – Ann Belford Ulanov, je mezinárodně uznávaná a praktikující jungiánská analytička v New Yorku; emeritní profesorka psychologie a náboženství na Union Theological Seminary. Je autorkou mnoha knih, mezi jinými i knihy „Pramatky Ježíše Krista.“ Ann Belford Ulanov – klíčový přínos – nečte Bibli ideologicky, ale psychologicko-ontologicky, bere vážně umlčené postavy. Její klíčová teze: když je feminino potlačeno, vědomí se rozštěpí. Budeme o tom podrobněji mluvit za chvíli u Davida a Batšeby.
Andrea Grillo:
Současná katolická teologie – zejména liturgická – znovu objevuje, že víra se neděje výkonem, ale přijetím. Grillo opakuje:
- liturgie není produkce
- není demonstrace správnosti
- není „my děláme Bohu něco správně“
Ale:
liturgie je primárně přijímaná událost
Grillo říká:
- eucharistie není vlastnictví
- není magický objekt
- je událost vztahu
Proto:
- pohled není „vizuální kontrola“ – analogiii vidím u Bat-šeby
- ale akt otevřenosti
Když se z eucharistie stane „věc“ ztrácí se její pravda. A jsem opravdu vděčná, že liturgie, tak jak ji náš kněz vede, se v kostele v Bohdalicích děje – oboustranným přijímáním a dáváním.
Grillo podle mého názoru není žádný aktivista, neříká všichni něco u liturgie mají dělat, neříká nic o rolích a hlasitosti, ale mluví o schopnosti být přítomen, odpovídat, nést vztah. A to je hluboce feminin.
I. David
Téma: moc – pohled – objekt – odpovědnost – zrání
Akcent: prorok – král – pokání
David – kým byl, než začíná 2 Sam 11
David vstupuje do biblického příběhu jako nejmladší syn, pastýř, ten „nepočítaný“. Je vyvolen ne pro sílu nebo postavení, ale pro srdce obrácené k Bohu (1 Sam 16). Je statečný a tvořivý: bojuje s Goliášem nikoli silou, ale důvěrou a důvtipem. Pohledný muž s krásnýma očima, který umí bojovat i zpívat, hrát, vést i naslouchat. David je Bohu věrný – Saula, který ho pronásleduje nezabije, přestože má příležitost. Respektuje pomazání Saula králem i když ho stojí bezpečí a léta útěku. Vztah s Jónatanem je vztahem hluboké oddanosti – ne moci, ano věrnosti a pravdy.
David je muž vztahů, ne ideálu. Je schopen čekat, trpět, nést křivdu a nebrat si království silou. Když se stane králem, sjednotí lid, učiní Jeruzalém městem Boží přítomnosti a přináší archu smlouvy ne jako triumf, ale s tancem a radostí. A právě proto je David nebezpečný. Ne proto, že by byl slabý. Ale proto, že je velký významem i svými hřivnami a jeho selhání má o to větší váhu.
2 Sam 11,1–5, 2 Sam 11,14–17 + 11,26–27
II. Bat-šeba
Bat – šebu parafrázuji-li Ulanov, lze brát jako představitelku všech němých žen, které jsou vnímány jen jako objekty mužských reakcí. Nemluví, ale její mlčení odhaluje patologii. Nikdy se nedozvíme po čem touží, co si myslí. Vidíme ji jen Davidovýma očima. Jistě, David vnímá Bat-šebu jako krásnou a žádoucí, ale přesto zůstává jen objektem. Ne příliš vzdáleným od té spousty žen, které někteří muži chápou jako také jen objekty – „ženské jsou strašné, znáš ženské atd“.
Davidův příběh nás varuje před tím co se stane, když se opomenou ženské prvky a když je žena pouhým objektem, nikoli subjektem. Vede to k rozpolcenosti vědomí nebo království. Bat-šebina krása má nad Davidem takovou moc, že jako král zapomene na všechny své povinnosti… V příběhu Bat-šeby opět vidíme schopnost krásy zprostředkovat nám náboženský rozměr umění. Podle mého názoru je umění nenahraditelný způsob komunikace.
Ale když je naše duše krásou uchvácena nesmíme zapomenout vidět její zdroj v Bohu!
Máme to názorně v bohoslužbě při zvedání eucharistie, aby ji všichni viděli, přijímáme pohledem na Boží krásu, ne? Pro některé z nás je základním zjevením Božství, krása vyjádřená rozmanitými způsoby umění, přírodou… Když je však muž takto uchvácen ženou na kterou se dívá jako David, většinou si neuvědomí transcendentno. Davidovi nezáleželo na tom, kdo je ona. Znehybnil ji v objekt. David promítá své nevědomí, znehybňuje ženu a tím ztrácí vlastní celistvost.
Krása bez vztahu – je idol.
To je dějinně doložený mechanismus projekce. Znehybnění ženy je ne náhodou i častým nástrojem sexuálních deviací. Znehybnit, vysochat, nehnutou postavit na piedestal a nést, možná ještě v podobě mladinké líbezné dívenky. Pokud se žena stává náhražkou Boha, jde o modlářství a je to nebezpečné pro ni, pro něho, pro Boha. Jakožto zdroj zakázaných tužeb, které vstoupily do něho prostřednictvím mužova oka, je potom obviňována jako ta zlá, což dějiny znovu a znovu dokládají na upalování čarodějnic, domácím násilí a zločinu znásilnění. Proto nic nevíme o reakcích Bat-šeby. Žena se ovšem může až příliš snadno dát zlákat k tomu, aby se nechala definovat mužovými projekcemi a jím vnucenou identitou. Někdy je to pro ni i pohodlnější a může se realizovat pouhým nářkem nad nucenou podřízeností a jinak nic nedělat. Když však ženy ze sebe sejmou identity, které jim vnutili muži a snaží se zjistit, čím vším pod tím nánosem vlastně jsou, nastává velký posun vědomí a prudká změna v okolní kultuře. Král bez odpovědi – rozklad království. Díky Bat-šebě dochází k velkému přerodu vědomí, z krále, který se zaobírá pouze sebou, v krále, který se zaobírá od počátku do konce Bohem a jehož pokání je tak opravdové a zalykavé a nás oslovující.
2 Sam 12, 1-25
Bat-šeba jako katalyzátor obratu vědomí
Bat-šeba:
- není aktivní postavou příběhu
- ale je místem, kde se království láme
Díky ní: se rozpadne iluze královy autonomie, vyjde najevo modlářství, otevře se prostor pro Nátana a tím i pro tešuvá, čili pokání.
To neznamená: „byla to její role“, ale její umlčení se stane místem Boží řeči.
Příběh Bat-šeby varuje před tím, co se stane, když je feminino – ženský princip – subjektivita, vztah, odpověď – potlačen a krása je odtržena od Boha: království se rozpoltí, vědomí se zúží a krása se změní v idol. Tešuvá – pokání pak není návratem k morálce, ale k Bohu jako zdroji krásy i vztahu.
Výzva k pokání vychází z hlubokého židovského pojetí návratu (hebrejsky tešuvá) – uvědomění si hříchu, lítosti, zanechání špatné cesty, vyznání, rozhodnutí pro změnu a její prověření, kdy se člověk ocitne v podobné situaci znovu a jedná správně.
Tak se uzavírá kruh návratu dopředu a člověk se stává celistvým. Není to jednorázový akt, ale celoživotní proces obnovování vztahu s Bohem, s lidmi, se sebou samým – obnova krásy duše. Člověk se vrací k Bohu a Bůh se vrací k člověku. Jde o vztah oboustranného návratu – ne o trest, ale o obnovení lásky. Slova o pokání nejsou výzvou ke strachu či vině, ale k naději, touze, novému životu. V židovském tedy Ježíšovském pojetí není pokání trestem ani pouhým sebeobviňováním, ale návratem domů – k Boží tváři, k Hospodinu, od něhož se člověk vzdálil. Z tohoto kořene vyrůstá novozákonní pojetí obrácení (řecky metanoia).
III. Davidovo pokání
Jak může tak „horké“ pokání vyrůst z tak chladného činu?
Odpověď je nepohodlná, ale hluboká: Davidovo pokání není z empatie k Bat-šebě. Je z rozbití vlastního obrazu o sobě.
Prorok Nátan:
- nezačne Bat-šebou
- začne příběhem o beránkovi
Protože David:
- neuměl vidět ženu jako subjekt
- ale rozuměl křivdě slabého
A teprve když řekne:
„Ten muž zaslouží smrt!“
— slyší:
„Ty jsi ten muž.“
Pokání vzniká ve chvíli, kdy:
- objekt Bat -šeba se vrací jako obžaloba
- a subjekt David se rozpadá
Proč nás Davidovo pokání oslovuje dodnes?
Protože:
- Bat-šeba zůstává mlčící i po pokání
- text jí nedá hlas ani jako „odměnu“
- bolest není zahlazena
Davidovo pokání není:
- rehabilitace
- morální happy end
- návrat do nevinnosti
Je to: modlitba člověka, který pochopil, že zabil vztah, nejen přikázání.
A právě proto je to pokání pravdivé:
- nevykupuje oběť
- nezachraňuje příběh
- jen otevírá možnost, že Bůh mluví i tam, kde lidský hlas umlkl.
To, že Bůh obrací Davida, neznamená, že by ospravedlňoval jeho čin. Ale, právě pro Davidovo pokání (tešuvá), jde Boží smlouva (brit) jím.
Žalm 51
Otázky k rozjímání
Koho jsem někdy viděl/a bez jména – jako obraz, ne jako osobu?
Kde dnes potřebuji „Nátana“ – hlas, který mě vrátí k pravdě?
Jak vypadá tešuvá jako návrat dopředu, ne zpět?
Dokážu přijmout, že odpuštění neruší následky, ale může otevřít nový vztah?
Závěrečná modlitba
Bože,
který se neodvracíš od zlomeného srdce,
děkujeme, že tvé mlčení není nepřítomnost
a tvé odpuštění není zapomnění.
Vrať nás k sobě
a nauč nás vracet se k druhým
bez masek, bez moci, bez idolu.
Obnov v nás krásu vztahu,
která vychází z tebe.
Amen.
Biblické zdroje
Bible
Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad (Česká biblická společnost 1993)
Použité a inspirační nebiblické zdroje
Patristická teologie
- Origenés
- Origenes – Homilie k Písni písní
(Karmelitánské nakladatelství) - Origenes – Homilie k Lukášovu evangeliu
(Karmelitánské nakladatelství) - výběry v knize:
Origenes – O modlitbě
(Krystal OP) - Klement Alexandrijský – Vychovatel (Paidagógos)
(Krystal OP)
Tento text obsahuje známé pasáže o:
- Bohu jako vychovateli
- mateřské symbolice Boží péče
• Řehoř z Nyssy – Život Mojžíšův
(Krystal OP)
• Řehoř z Nyssy – Homilie na Píseň písní
(Krystal OP)
Tyto texty pracují s obrazy:
- duchovního porodu
- růstu duše
- Boží přítomnosti jako dynamického vztahu
Současná teologie a psychologie náboženství
Česky:
• Ann Belford Ulanov – Pramatky Ježíše Krista
(Cesta)
Práce s:
- ženskými postavami Bible
- psychologií náboženství
- symbolikou ženského principu
Andrea Grillo
Česky:
• Andrea Grillo – Zda je ženské pohlaví překážkou přijetí svěcení
(Karmelitánské nakladatelství)
Téma:
- liturgie jako vztahová událost
- kritika instrumentalizace svátostí
Spirituální literatura
• Otto A. Kukla – Listy pro Viktorii
(Karmelitánské nakladatelství)
• Rainer Maria Rilke – Námi odebrán
(přel. Vladimír Holan)