Abrahám a Sára

SETKÁNÍ 2.

Modlitba na počátek

Bože,
který zveš člověka na cestu,
stojíme dnes před Tvou tváří
se svými vztahy a s časem, kterému mnohdy nerozumíme.
Buď s námi, když nasloucháme Tvému slovu
i pravdě o sobě.
Amen.

Úvod

Bible zde rozlišuje dva pojmy, které nelze směšovat.

Židovská tradice zde velmi důsledně rozlišuje mezi dvěma skutečnostmi:

1. Boží láska (rachamim) je v hebrejštině spojena s tělesnou zkušeností nesení života – se slovem רֶחֶם – rechem – děloha.

Židé se proto modlí k El Raḥum – Bohu, jehož vztah ke světu je blízký vztahu matky k dítěti. My tento titul obvykle překládáme slovem „milosrdný“, což je správné, ale významově chudší a méně tělesné. A zde raději ustoupím a nechám promluvit Delphine Horvilleur, která tuto skutečnost vyjadřuje přesněji a bez ostychu. Parafrázuji z její knihy „Jak rabíni dělají děti“ a uvádím:

Ženskost, míšení a novota – děloha, v sobě přesně ztělesňuje všechno, čeho se náboženský fundamentalismus děsí a co se mu až může protivit. Ženský prvek pro něj představuje problém, neboť je dokonalým zpodobněním změny. Právě on zpochybňuje normu a klade otázky, které ohrožují dogma: dokážeš udělat místo bližnímu?

Právě proto jsou ženy, jakožto ztělesnění ženského prvku drženy daleko od kultu, a to jak jejich tělo, tak i duch. Vše v nich počínaje anatomií, se soustřeďuje na membránu, otevřenost a průchod – tedy přesně to, co ohrožuje sveřepě konzervativní uvažování, hermeticky uzavřené. Ženskost narušuje klid, protože se otevírá a nechává oplodnit zvnějšku. Fundamentalismus ve všech náboženstvích tvrdí naopak, že jej nesmí nic zvnějšku narušit. V tomto smyslu je fundamentalismus odmítnutím vývoje, snaží-li se tvrdit, že text už řekl vše, co mohl, že hodnotou jsou pouze dřívější výklady. Věčnost posvátného textu ale přece spočívá v jeho síle „růst a množit se“ tedy zajistit obměňování svého smyslu v úrodných výkladech.

Boží láska

• je ontologická (vyplývá z toho, že někdo existuje),
• vztahuje se na všechno stvoření,
• nevyžaduje předchozí zásluhy.

2. Boží smlouva (brit)

Smlouva je vztah, vztahový prostor.

V judaismu jsou dvě Boží smlouvy brit smlouvy = I. s Abrahámem a jeho rodem, zpečetěnou i tělesným znamením obřízkou (brit mila) o Abrahámovi dnes mluvíme a II. s Mojžíšem a jeho národem na Sinaji. U nás v křesťanství do tohoto smluvního vztahu vstupuje Bůh jako Vtělení – Ježíš Kristus.

Boží smlouva (brit) je vztahová a závazná, je dobrovolně přijatá, nese odpovědnost, přikázání a důsledky. 

Hospodin zformoval nový národ na racionálních právních a vztahových principech.
Nejednal nahodile a chaoticky jako pohanští bohové, vytvořil pro svůj lid přesnou strukturu i prvky vztahu, do něhož měli vstoupit. To samo o sobě byla jedna z největších revolucí v dějinách náboženství!

Tento vztah začíná zaslíbením daným Abrahámovi a rozvíjí se ve smlouvě zprostředkované Mojžíšem.

Bůh, o kterém mluví naše krédo – nevysvětlitelný a neuchopitelný Stvořitel – se rozhodne omezit svou svrchovanost a vstoupit do vztahu s lidmi.

To je neslýchané, téměř skandální.

A přece přesně tohle nám Bible říká. V této chvíli kosmické vesmírné události by podle mého názoru měly znít všechny zvony světa. A až jako katoličky a katolíci budeme zvonit vánočním zvonečkem, buďme:

• vděční Bohu, který vstupuje do dějin a je věrný až do krajnosti
• vděční Abrahámovi, protože řekl první biblické ano, které zakládá dějiny vztahu s Bohem
• vděční Izraeli a smlouvě s Bohem skrze Mojžíše a jeho ano, protože bez této cesty by nebyl jazyk, ve kterém by se Bůh dal poznat
• vděčni židovskému národu, který tyto texty uchoval, nesl a zaplatil bolestí 
• šťastní – že jsme byli i my přizváni do tohoto vztahu vstoupit skrze Ježíše Krista, ne místo někoho, ale skrze ně

To je kairos, čas událostí a významu, teď pojďme postupně:

Když Hospodin působil skrze prostředníky – nejprve Abraháma, později Mojžíše – karat brit – rozetnutí Boží smlouvy s Izraelem bylo chápáno, jako kdyby každý Izraelec, tedy každý Žid, osobně vstoupil do vztahu s Hospodinem.

Nejubožejší pasáček ovcí byl v očích Hospodina na téže úrovni jako Mojžíš! Takový pohled na společnost byl nemyslitelný v pohanských zemích, kde faraóni i králové a jiní vladaři zacházeli s lidmi jako se svým majetkem a dokonce se prohlašovali za bohy.

Ale pozor! Smlouva není privilegium, ale břemeno!

To je klíčový bod, který se často míjí. 

Smlouva (brit) v judaismu není chápána primárně jako výsada, ale jako:

• zvýšená náročnost
• větší odpovědnost
• větší zranitelnost vůči soudu

„Čím blíže jsi Bohu, tím hustější je síto.“

Proto být „vyvolený“ neznamená být chráněn, ale být exponovaný, vystavený.

V židovské spiritualitě to není hierarchie hodnoty, ale rozdílnost poslání.

---

„Vyvolený národ“ – co to znamená (a co ne)

Za tímto slovem – často zkresleným křesťanskou žárlivostí, pýchou i strachem – tečou v dějinách potoky prolité židovské krve. To je naše Kainovo znamení. Izrael nebyl vyvolen proto, že by byl lepší, ale vyvolán! k cestě, která je náročnější a bolestnější.

V judaismu pojem vyvolení (bechirah) neznamená:

• že by Bůh miloval Izrael více než ostatní,
• že by jiní lidé byli Bohu vzdálení,
• ani že by Izrael měl automatickou spásu.

Znamená:

• že Izrael přijal specifickou smluvní odpovědnost,
• že byl povolán nést Tóru (5 knih Mojžíšových) a micvot, přikázání
• že se stal svědkem Boží přítomnosti v dějinách!.

Rabínská formulace je velmi střízlivá:

„Ne vy jste si vyvolili Boha, ale Bůh vás zavázal.“

Takže:

• Izrael není „jediný, kdo má vztah s Bohem“
• ale je jediný, kdo má tento konkrétní typ vztahu

„Uzavřít“ vs. „rozříznout“ smlouvu

V běžném (řecko-římském, později křesťanském a moderním) jazyce říkáme: uzavřít smlouvu, jasně smluvní strany jsou na světě a uzavírají.

V biblickém pojetí, se ale nikdy neříká „uzavřít smlouvu“. Používá se výraz karat brit, doslova „rozříznout, rozseknout smlouvu“. Je to logické, smlouva je vztah, právní pouto, nelze se „poutat sám, mít svazek sama se sebou“, když na jedné straně je Bůh.

To není metafora. Je to rituální a právní akt!

Klasickým příkladem je Genesis 15, kde Bůh přikazuje Abrahámovi: Co se tedy děje?

• rozříznout zvířata,
• položit jejich poloviny proti sobě,
• a mezi nimi se prochází Boží přítomnost.

Klíčový paradox: kdo vlastně vstupuje mezi kusy?

• V Genesis 15 je něco šokujícího: Abrahám mezi kusy NEJDE
• jde Bůh sám
• Rabínské čtení říká:
• „Bůh na sebe bere větší riziko než člověk.“
• Bůh se zavazuje, i když člověk selže!

Rozříznutí znamená:

• vznik prostoru mezi dvěma stranami,
• otevření vztahového pole,
• vystavení se riziku.

Zvíře je rozděleno → vzniká mezera → někdo musí vstoupit mezi.

To je zásadní:

• brit není objekt,

brit  je událost mezi

• brit je vztah, udržovaný činy, věrností, odpovědností. Není to listina, podpis, pojistka.

Proto, když tohle všechno víme, víme také, že:

• smlouva bývá člověkem porušena,
• může být obnovena,
• může bolet.

A proto také:

• proroci vášnivě a sebezpytně mluví o nevěře, rozvodu, návratu,
• ne o „neplatnosti smlouvy“! Proto i ta tzv. „stará“ stále platí a žádná tzv. „nová“ ji nemůže nahradit – proto je absolutně nemožná teologie náhrady, což konstatuje i II. vatikánský koncil. Církev si po staletích bolestného omylu musela přiznat, že teologie náhrady neodpovídá Bibli a Boží věrnosti.
• Když my katoličky a katolíci v liturgii mluvíme o „nové a věčné smlouvě“ (srov. Lk 22,20), nemluvíme o zrušení smlouvy předchozí. Ježíš sám říká, že nepřišel Zákon a Proroky (čili brit) zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). Novost této smlouvy proto neleží v tom, že by Bůh jednal s jiným lidem nebo jiným způsobem, ale v tom, že tentýž vztah dovádí do plnosti. Dávám srdce na kříži
• Nová smlouva, o níž mluví Nový zákon, navazuje na proroka Jeremiáše, který zaslibuje smlouvu vepsanou do srdce (Jer 31,31–33) – ne jinou Tóru, ale tutéž, žitou zevnitř. Apoštol Pavel proto může říci o Izraeli, že Boží dary a povolání jsou neodvolatelné (Řím 11,29) a že církev nenese kořen, ale je na něj naroubována (Řím 11,18).

---

Křesťanská víra tedy nestojí proti Izraeli, ale vyrůstá z jeho smlouvy. Bůh svou smlouvu nezrušil – právě naopak: ukázal, že je věrná až do krajnosti, že On je věrný až do krajnosti. Kdyby Abrahám neřekl Bohu ano, kdyby Mojžíš neřekl Bohu ano, do jakého vztahu by bylo ukotveno ano Marie, židovské dívky? Zavřu srdce s malým srdcem Máme jinou odpovědnost. Co to znamená? Vděčnost Bohu, vděčnost Izraeli/židovskému národu, na jehož kořen jsme naroubováni. Odpovědnost k pokání jako návratu, ne trestu, ale o obnova krásy duše. Když žiju z daru, nemůžu žít z nároku – to se pozná velmi prakticky – v jazyce, v soudech, v tom koho považuji za „venku“.

Odpovědnost za jazyk, mluvit tak, aby slovo mohlo nést vztah a o to se snažíme v těch našich setkáních.

I. Univerzalita vs. partikularita – ne rozpor, ale struktura

Židovská spiritualita pracuje s napětím:

• Bůh je Bohem všech
• ale ne všichni mají stejný vztahový rámec

Podobně jako:

• rodič miluje všechny své děti,
• ale jednomu svěří rodinný podnik a z toho plynoucí odpovědnost
• jinému jiný typ odpovědnosti

Láska je stejná, odpovědnost není!

Etický důsledek: žádná duchovní nadřazenost

Právě toto rozlišení brání judaismus před triumfalismem.

Proto Židé si sami stanovují, že:

• Žid nesmí tvrdit, že je Bohem milován více než jiní,
• ale musí přiznat, že je souzen přísněji.

Talmud říká (parafráze):

„Spravedliví jsou souzeni na tloušťku vlasu.“

Židovský sebezpyt by měl být pro nás tolik inspirativní!

---

Pokud bychom mluvili i částečně anatomicky, ale hlavně symbolicky pak:

• ženské tělo je par excellence tělem vztahu,
• tělem, které:
  • se otevírá,
  • nese druhého,
  • dává prostor,
  • a zároveň je zranitelné. 

Ne proto, že by muselo rodit, ale proto, že je tak stvořené Bohem jako krajina pohostinnosti. To platí pro každou ženu – bez ohledu na to, zda někdy rodila, nerodila, nebo rodit nemohla nebo nechtěla.

Ženská plodnost není jen biologická, ale hluboce vztahová – a ta vztahová plodnost se může naplňovat tisíci způsoby.

A ženství, ženská tělesnost může být čtena jako ikona smlouvy, protože smlouva není uzavření, ale otevření prostoru pro druhého.

V tomto našem dnešním příběhu, o kterém dnes budeme mluvit, se potkají dvě pravdy: Boží láska, která se nezužuje jen na „vyvolené“, a smlouva, která se nevyhlašuje jako privilegium, ale přijímá jako odpovědnost. Bůh nikoho nevymaže ze svého pohledu – ale ne všem dává stejný úkol.

II. Abrahám, Sára, Izák, Hagar a Izmael

Cesta, která bolí – a Bůh, který slyší

Téma: vztah v čase – věrnost, čekání a bolest
Akcent: čekání – nerovnost – Boží věrnost uprostřed zlomených vztahů

Abrahám a Sára: vztah povolaný na cestu

Abrahám: cesta víry, ne hotový hrdina

Než se dotkneme bolestných míst tohoto příběhu, je důležité si připomenout, kým Abrahám je. Není to pasivní postava ani náhodný muž dějin. Je to muž který opakovaně vyšel z jistot, nechal za sebou domov, jméno i budoucnost, jakou znal. Uměl jednat odvážně, přimlouvat se za druhé, dokázal se Boha ptát i Bohu odporovat. Právě proto je nazýván otcem víry. A právě proto jeho mlčení v tomto příběhu o to víc bolí. 

 Příběh Abraháma a Sáry nezačíná manželstvím ani rodinou.

Genesis 12,1–4a

Začíná oslovením a cestou.

„Lech lechá“ – Vyjdi…

V hebrejštině zní toto oslovení zvláštně, téměř jako zakoktání: lech – jdi, lechá – pro sebe, k sobě. Jako kdyby Bůh neříkal jen „Odejdi“, ale spíš: „Vyjdi…a znovu, vyjdi…uč se vycházet.“ Povolání zde není jednorázový čin, ale opakovaný pohyb. Nejde o to, že by člověk věděl kam přesně jde, ale učí se jít znovu, vycházet ze svých zaběhaných kolejí, pokaždé jinak, pokaždé hlouběji. 

„Sára jde s Abrahámem“ (Gn 12,5).

Genesis 16,1–6

Bible velmi brzy přidá větu bez vysvětlení a bez útěchy:

„Sára byla neplodná“ (Gn 12,5).

To není detail.
To je zranění, které vstupuje do vztahu hned na začátku.

Boží slib zní:

„Učiním z tebe veliký národ“ (Gn 12,2).

Realita zní jinak:
roky plynou – a nic se neděje.

V židovském myšlení není potomstvo jen osobní touhou, ale otázkou odpovědnosti vůči budoucnosti. Bez dítěte nemá smlouva kudy projít dějinami. Čas se tak stává tlakem, který zkouší víru i vztah. 

---

Sára: bolest čekání a hranice lidské iniciativy 

V židovské spiritualitě je Sářina neplodnost chápána nikoli jako biologický problém, ale jako existenciální zkouška víry. Sára nepochybuje o Bohu, ale o sobě. Sára není pasívní. Přemýšlí, uvažuje, jedná. Navrhne řešení:

„Vejdi k mé služce“ (Gn 16,2).

 Její rozhodnutí dát Hagar Abrahámovi, je pokusem naplnit Boží zaslíbení lidskými prostředky. Není cynická, vede ji zoufalství

To je klíčový motiv: 

Sářino řešení funguje technicky. Když se člověk snaží příliš „na křeč pomoci“ Bohu, často tím vytvoří nové utrpení. Sářino pozdější odmítnutí Hagar a Izmaela není tady čteno jen jako žárlivost, ale jako rozpoznání, že tento vztah nenese svatost – vyvolení, potřebné pro pokračování smlouvy. Hagar vstupuje do příběhu ne proto, že by chtěla, ale proto, že nemá možnost volby.

---

Abrahám : muž cesty, ale i také muž mlčení = pasivita spravedlivého 

Abrahám umí jít. Neumí mluvit. Když se vztahy komplikují, ustupuje do ticha. Nezastaví Sáru. Neochrání Hagar.

Jen „přijme“. Jeho zkouška tu není víra v Boha, ale odvaha nést odpovědnost za vztahy. 

---

Hagar: cizinka, která vidí Boha

Genesis 16,7–13

Hagar je v židovské tradici výjimečná postava: Hagar utíká na poušť. Sama. Těhotná Ohrožená (Gn 16,6). A zde se stává něco zásadního.

Je první osobou v Bibli, která dává Bohu jméno El Ro’i – Bůh, který mě vidí. Bůh nemluví s Abrahámem, ani se Sárou, mluví s Hagar, jako otrokyně a cizinka zakouší přímé Boží oslovení. Jsme zase u Božího paradoxu, Božího obratu: ta, která stojí mimo smlouvu, má nejvíc bezprostřední mystickou zkušenost.  Hagar reprezentuje Boží soucit s těmi, kdo jsou na okraji a ukazuje, že Boží láska – milosrdenství (r-ch-m) není omezena jen na nositele smlouvy.

---

Izmael: Požehnaný, ale nevyvolený

Izmael, jméno, které mu dává Bůh: Ismael – „Bůh slyší“. Izmael není omyl, není vedlejší větev. Je slyšený Bohem. A my si připomeňme úvod našeho setkání. Bůh miluje všechny, ale smlouvu svěřuje konkrétní cestě odpovědnosti. Požehnání není totéž co smlouva. Požehnání je šíře Božího milosrdenství, lásky. Kdežto smlouva je závazná cesta, která člověka formuje – a někdy bolí. Když se konečně narodí Izák, Sára se směje (Gn 18,12–15). Je to smích úlevy. Smích, který ví, co to stálo. Ale bolest stále trvá.

---

Druhé vyhnání: bolest pro všechny 

Genesis 21,8–13

Hagar znovu odchází. Tentokrát s dítětem (Gn 21,14).

Vyhnání Hagar a Izmaela je v rabínské mystice chápáno jako akt stažení se, aby mohl vzniknout nový prostor. Poušť je místem smrti i zjevení, je prostorem, kde nefungují staré struktury, učí absolutní závislosti na Bohu. Z židovské perspektivy tento příběh učí: 

Abrahám trpí…Je to pro něj velmi těžké.

Genesis 21,14–19

Nikdo z tohoto příběhu neodchází nezraněn. A přesto nikdo není Bohem zavržen.

---

Izmael: láska bez smlouvy 

V příběhu Abrahámovy rodiny je to velmi zřetelné.

Bůh:

Slyší Izmaelův pláč na poušti,
zachraňuje ho od smrti,
slibuje mu početné potomstvo.
To je čistý výraz Boží lásky a milosrdenství.
Ale zároveň Bůh říká Abrahámovi, že brit (smlouva) povede skrze Izáka.

To znamená:

Izmael není zavržen není „méněcenný“, ale nenese konkrétní duchovní úkol, který je spojen se smlouvou.

To Izák musí jednat spravedlivě i tam, kde ostatní nemusí je volán k etickému svědectví, nese následky selhání ostřeji.

Izmael přežívá díky Božímu milosrdenství, Izák pokračuje díky odpovědnosti. To nejsou dvě úrovně hodnoty Izmaela a Izáka, ale dva odlišné způsoby bytí před Bohem.

---

Izák: dítě zaslíbení, které nic „nedokazuje“

Izák je v tomto příběhu překvapivě tichý. Nemluví, nejedná, nerozhoduje a přesto je klíčový. Je dítětem zaslíbení, ale ne dítětem iniciativy. Nevzniká z lidského řešení, ale z čekání, které už téměř vzdalo naději. Je darem, ne výsledkem strategie. Izák nic „nezakládá“. Nepřichází, aby něco vyřešil, ale aby ukázal, že smlouva nezačíná lidskou schopností, nýbrž přijetím.

Izák v hebrejském vyprávění je Izák spojen se smíchem (Jischak = bude se smát) – ne se smíchem triumfu, ale smíchem údivu nad tím, co už nikdo nečekal. Stojí mezi dvěma bolestmi: bolestí Sáry, která ho nemůže sdílet a bolestí Hagar, která musí odejít. Nenese vinu za vyhnání Izmaela, ale nese jeho důsledky. Je znamením, že Boží dar může vstoupit do světa, aniž by odstranil všechna zranění. Izák představuje jiný typ víry než Abrahám, ne víru, která vychází, ale víru, která přijímá a zůstává. Je tichým svědkem toho, že smlouva se nepřenáší silou, ale skrze křehkost života, který si člověk nemůže vynutit.

III. Shrnutí (klíč):

Bůh miluje všechny stejně, ale ne všem ukládá stejný úkol. Bible nás neučí, jak mít dokonalé vztahy. Ale jak zůstat před Boží tváří i v těch zlomených. 

Závěrečná perspektiva

Příběh Abraháma, Sáry, Izáka, Hagar a Ismaela ukazuje, že:

• vztahy mohou být věrné a zároveň zraňující, 
• duchovní růst a vztahová zralost nejdou vždy stejným tempem,
• člověk může být velmi věřící a zároveň zraňující,
• Bůh s námi pracuje i uprostřed tohoto napětí, ne až po jeho vyřešení.
• Boží slib se uskutečňuje i přes lidské chyby, ne mimo ně,
• Bůh slyší především ty, kteří byli vytlačeni na okraj. 

Otázky k rozjímání

Kde v mém životě slyším „lech lechá“ ?
Co ve mně jedná ze strachu, ne ze zloby – jako u Sáry?
Kdy jsem zůstal/a potichu tam, kde bylo třeba mluvit – jako Abrahám?
Kdo v mém osobním příběhu připomíná Hagar?
Kde věřím, že Bůh slyší i to, co zůstalo zraněné?

Závěrečná modlitba

Bože, který voláš člověka na cestu,
uč nás vycházet – i když nevíme kam.

Pamatuj na ty, kteří v našich příbězích zůstali stranou,
na ty, jejichž bolest vznikla z našich dobrých úmyslů.

Buď Bohem, který slyší,
a nauč nás slyšet jeden druhého.

Amen.

---

Biblické zdroje

Bible

Písmo svaté Starého a Nového zákona, český ekumenický překlad (Česká biblická společnost 1993)

Nebiblické odborné a interpretační zdroje

1. Delphine Horvilleurová – Jak rabíni dělají děti
   (Praha: Paseka, 2021)
   – Esejistická a rabínská reflexe tělesnosti, plodnosti, mateřství a Božího milosrdenství (rachamim); identita, důraz na vztahovost, otevřenost a kreativní výklad posvátného textu.
2. Jonathan Sacks – Genesis. Kniha počátků
   (Praha: Biblion, 2019)
   – Rabínský komentář ke knize Genesis; rozlišení mezi univerzální Boží láskou a smluvní odpovědností Izraele; vyvolení jako závazek, nikoli privilegium.
3. Jonathan Sacks – Důstojnost rozdílnosti
   (Praha: Vyšehrad, 2007)
   – Teologické promýšlení vztahu univerzality a partikularity; kritika náboženského triumfalismu a etického exklusivismu.
4. Abraham Joshua Heschel – Bůh hledající člověka
   (Praha: Vyšehrad, 2006)
   – Pojetí Boha jako bytostně vztahového a zranitelného; smlouva jako dynamický proces, nikoli právní konstrukce.
5. Abraham Joshua Heschel – Proroci
   (Praha: Vyšehrad, 2013)
   – Prorocká řeč jako jazyk vztahu, bolesti, nevěry a návratu; důraz na etickou odpovědnost těch, kdo stojí blízko Bohu.
6. Otto A. Kukla – Listy pro Viktorii
   (Praha: Triáda, 2017)
   – Teologicko-filozofické úvahy o víře, odpovědnosti, paměti a vztahu; silný akcent na osobní závazek a existenciální rozměr smlouvy, propojení s uměleckými díly
7. Anthony E. Gilles – Lidé smlouvy
   (Praha: Vyšehrad, 2012)
   – Proroci, rozpracování pojmu smlouvy (brit) jako životního postoje; Izrael jako svědek odpovědnosti, nikoli nadřazenosti; etické důsledky vyvolení.
8. Beréšit raba (Midraš ke knize Genesis)
   – Klasický rabínský výklad; klíčový pro motivy smlouvy jako rizika, Božího vstupu mezi „rozříznuté kusy“ (Gn 15) a pro chápání Izmaela jako Bohem slyšeného.
9. Talmud (např. Berachot 7a – parafráze)
   – Myšlenka, že čím blíže je člověk Bohu, tím přísněji je posuzován; smlouva jako zvýšená náročnost, nikoli ochrana.

Slovníček pojmů:

„Děloha“ – rechem / rechém

Hebrejsky: רֶחֶם
Přepis: rechem
Výslovnost česky: re-chem (ch jako v chléb)
Přízvuk: na první slabice

Z tohoto slova pochází celý významový okruh soucitu, něhy a mateřské lásky.
Biblicky je to velmi silné slovo – Boží milosrdenství je chápáno jako „mateřské“.

„Rachúm“ – milosrdný, soucitný

Hebrejsky: רַחוּם
Přepis: raḥúm
Výslovnost česky: ra-chúm

• ch = hlubší hrdelní ch (ale v češtině stačí normální „ch“)
• ú je dlouhé
  Přízvuk: na druhé slabice – chúm

Znamená soucitný, plný něhy
Používá se téměř výhradně pro Boha

„Rachamím“ Boží láska

Hebrejsky: רַחֲמִים
Přepis: raḥamím
Výslovnost česky: ra-cha-mím
Přízvuk: na poslední slabice – mím

Doslova „milosrdenství“, ale je to trochu ploché, oproti hebrejskému v množném čísle

Hebrejština tím vyjadřuje plnost, hloubku a intenzitu
Velmi často se překládá jako Boží láska, slitování, soucit