Debata o Gaze dnes často začíná u poslední války. Někdy u roku 1967. Jen zřídka se však vrací k létům 1947–1948, bez nichž se celý příběh snadno deformuje.
Bez tohoto začátku totiž nelze plně pochopit, jak konflikt vznikl a proč má podobu, kterou má dnes.
1. Nabídka dvou států
Dne 29. listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 181. Ta navrhovala rozdělení mandátní Palestiny na dva státy – jeden židovský a jeden arabský – a zároveň počítala se zvláštním mezinárodním režimem Jeruzaléma.
Oběma národům tak byla nabídnuta možnost státního sebeurčení.
Židovská reprezentace plán přijala, přestože hranice byly územně obtížné a nový stát měl vzniknout v několika nesouvislých blocích. Arabské státy i tehdejší palestinské arabské vedení plán odmítly.
Z historického hlediska je proto důležité připomenout, že možnost arabské státnosti byla nabídnuta již v roce 1947–1948. Nevznikl tedy stát, který by byl následně zničen; spíše zůstala neuskutečněna nabídka státnosti, která nebyla přijata.
2. 14. květen 1948: stát a válka
Stát Izrael byl vyhlášen 14. května 1948.
Již následující den vstoupily na území bývalé mandátní Palestiny armády několika arabských států – Egypta, Transjordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku.
Nově vzniklý stát tak čelil ozbrojenému střetu prakticky okamžitě po svém vzniku.
Na počátku konfliktu měly arabské armády převahu v těžké výzbroji a profesionální organizaci. Izraelské síly byly zpočátku improvizované a nedostatečně vyzbrojené. Arabské státy však nebyly strategicky jednotné a jejich cíle se lišily.
Podstatné je především to, že ozbrojený střet začal bezprostředně po vzniku židovského státu. Konflikt tak nebyl pouze sporem o konkrétní hranice, ale také otázkou samotného přijetí či nepřijetí jeho existence.
3. Mezinárodní legitimita
Izrael byl krátce po vyhlášení uznán Spojenými státy a krátce poté i Sovětským svazem.
Vznik státu tedy nebyl jednostranným projektem jedné velmoci ani čistě koloniální iniciativou. Byl výsledkem mezinárodního politického rozhodnutí a následného ozbrojeného střetu.
Tento fakt neznamená, že všechny následné události byly spravedlivé nebo bez tragických důsledků. Ukazuje však, že vznik Izraele měl významnou mezinárodní legitimitu.
4. Uprchlíci roku 1948
Válka roku 1948 přinesla přibližně 700 000 arabských uprchlíků z území, které se stalo Izraelem.
Exodus měl více příčin:
– útěk před boji,
– kolaps místního vedení,
– výzvy některých arabských představitelů k dočasnému odchodu,
– a v některých případech také přímé vyhnání během vojenských operací.
Byla to válka – a války téměř vždy vytvářejí uprchlíky.
Současně je však třeba připomenout další skutečnost, která bývá v debatách často opomíjena. V následujících letech bylo ze zemí Blízkého východu a severní Afriky vyhnáno nebo nuceno odejít přibližně 800 000 Židů.
Ztratili domovy, majetek i občanství. Pro tyto uprchlíky nevznikl zvláštní mezinárodní režim; většina z nich byla integrována, převážně v Izraeli.
Události roku 1948 tak vytvořily dvě uprchlické populace. Pouze jedna z nich – palestinská – však byla institucionalizována jako trvalá politická kategorie.
5. UNRWA a zvláštní status uprchlíků
Palestinští uprchlíci jsou jedinou skupinou na světě, jejichž status uprchlíka se dědičně přenáší na další generace bez časového omezení.
Pro většinu uprchlíků na světě existuje systém spravovaný organizací UNHCR, jehož cílem je:
– integrace,
– přesídlení,
– nebo návrat.
Palestinští uprchlíci spadají pod samostatnou agenturu OSN – UNRWA, založenou roku 1949. Tato agentura měla být původně dočasná, její existence však trvá dodnes.
Výsledkem je, že počet registrovaných uprchlíků vzrostl z původních přibližně 700 000 na několik milionů.
Je možné diskutovat o humanitárních důvodech tohoto systému. Nelze však přehlížet, že takový model udržuje konflikt v dlouhodobém historickém režimu neuzavřenosti.
6. Politika neintegrace
Většina arabských států palestinské uprchlíky plně neintegrovala do občanského života.
Výjimkou je Jordánsko. V některých jiných zemích měli palestinští uprchlíci omezený přístup k pracovním právům, vlastnictví majetku nebo občanství.
Status uprchlíka se tak stal nejen humanitární otázkou, ale také dlouhodobým politickým nástrojem.
Tato skutečnost není výsledkem rozhodnutí Izraele, ale politických rozhodnutí hostitelských států. Uprchlické komunity tak zůstaly po desetiletí v situaci provizoria, které trvá dodnes.
7. Ideologie odmítání
Konflikt mezi Izraelem a Palestinci nebyl pouze územním sporem.
Charta Organizace pro osvobození Palestiny z roku 1964 – tedy ještě před válkou roku 1967 – odmítala legitimitu židovské státnosti. Charta Hamásu z roku 1988 tento postoj dále radikalizovala.
Palestinská společnost samozřejmě není ideologicky jednotná a existují v ní proudy usilující o kompromis. Současně však nelze přehlížet, že odmítání samotné existence Izraele bylo po dlouhou dobu významnou součástí politického diskurzu.
Otázka konfliktu tak často nebyla pouze otázkou hranic, ale také otázkou, zda má židovský stát právo existovat.
8. Gaza mezi lety 1948–1967
Po válce roku 1948 byla Gaza pod egyptskou správou.
Nevznikl zde palestinský stát ani autonomie. Gaza tedy v letech 1948–1967 nebyla pod izraelskou kontrolou.
Pokud by byl vznik palestinského státu tehdy prioritou regionálních aktérů, existoval prostor jej realizovat. To se však nestalo.
9. Co z toho plyne dnes
Historie roku 1948 sama o sobě dnešní konflikt nevyřeší. Pomáhá však korigovat některá rozšířená zjednodušení.
Ukazuje například, že:
– vznik Izraele nebyl čistě koloniálním projektem bez legitimity,
– palestinský stát nebyl zničen již existujícím státem,
– konflikt nezačal až okupací roku 1967.
Dvoustátní řešení bylo nabídnuto. Nebylo palestinskými Araby přijato. Následovala válka, která vytvořila uprchlické populace a otevřela konflikt, jehož důsledky přetrvávají dodnes.
Závěr
Historie tohoto konfliktu není jen příběhem ztrát, útěků a nedokončených politických rozhodnutí. Je také příběhem odmítnutých možností, jejichž důsledky zůstávají přítomné dodnes.
Chronologie sama o sobě nikoho nespasí. Bez ní však nelze porozumět současnosti.
A tam, kde se minulost zkracuje podle potřeb okamžitého politického příběhu, se ztrácí něco důležitého: schopnost vidět skutečnost v celé její složitosti.