Chtěla bych říct jednu důležitou věc hned na začátku. Každý lidský život má stejnou hodnotu. To, o čem přemýšlím, není zlehčování utrpení v Gaze ani jinde. Není to soutěž, kde by se mělo rozhodovat, kdo trpí víc.
Mým cílem je položit jednu jedinou otázku: Posuzujeme různé konflikty stejným metrem? Pokud ne, stojí za to se ptát, jak a proč k tomu dochází a jak se to projevuje v našem uvažování i veřejné debatě. Právě na těchto souvislostech bych ráda ukázala, proč je téma selektivní empatie tak obtížné – a přitom tak důležité.
1. Měřítko: kde se ten konflikt vlastně odehrává, měřítko prostoru
Konflikt mezi Izraelem a Palestinci se odehrává na extrémně malém území. • Pásmo Gazy má zhruba 365 kilometrů čtverečních • Pro srovnání: Praha má asi 496 kilometrů čtverečních Gaza je menší než Praha. Západní břeh Jordánu má přibližně 5 600 kilometrů čtverečních, což je velikostí blízké například kraji Vysočina. A celý Izrael má zhruba 22 tisíc kilometrů čtverečních. To samo o sobě nic nehodnotí, ale pomáhá ukotvit realitu. Debata, která roky dominuje světovým médiím, OSN, univerzitám i sociálním sítím, se týká území menšího než je Morava. To není výtka, to je fakt, který je dobré si uvědomit.
2. Srovnání: jiné konflikty, jiné měřítko utrpení
Teď udělejme krok, který bývá nepohodlný, ale bez něj se o dvojím metru mluvit nedá. Podívejme se na jiné konflikty posledních desetiletí. Demokratická republika Kongo – asi 30x větší než celá naše republika V letech 1998–2007 probíhal v DR Kongo konflikt, který si podle mezinárodních humanitárních organizací vyžádal přibližně 5,4 milionu lidských životů. Upřesnění: většina těchto obětí nezemřela v boji, ale na následky hladu, nemocí a kolapsu zdravotnictví. Přesto, že jde o jednu z největších humanitárních katastrof moderní doby, kolik z nás o ní slyšelo den co den? Kolik demonstrací probíhalo? Kolik univerzitních debat? Jemen – asi 7x větší než naše celá republika Podle OSN si válka do roku 2021 vyžádala přibližně 377 000 mrtvých. Znovu – většina těchto úmrtí byla nepřímá – hlad, cholera, rozpad infrastruktury. Jedna z velkých humanitárních krizí světa. A zlomek mediální pozornosti. Sýrie – asi 2x větší než naše celá republika Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva bylo během zhruba deseti let konfliktu zabito přes 300 000 civilistů. Tady nejde o odhady, jde o dokumentované případy přímého zabití. A mohli bychom pokračovat v dalším obdobném výčtu. V případě Gazy používaná metodika nerozlišuje mezi civilisty a bojovníky, ani mezi přímými a nepřímými příčinami úmrtí, a uvádí všechny oběti 40.000 až 70.000 v jednom souhrnném údaji, jehož zdroj je Ministerstvo zdravotnictví Gazy, které je institucionálně podřízeno a podléhá Hamásu, To samo o sobě neznamená, že by šlo o úplně vymyšlená nebo bezcenná čísla. Znamená to však, že je nutné s nimi zacházet metodicky opatrně, viz níže.
3. Metodika dvojího metru
Teď je velmi důležité říct jednu věc, která často v debatách chybí. Ne všechna čísla znamenají totéž. • Přímé oběti: lidé zabití zbraněmi • Nepřímé oběti: lidé, kteří zemřeli kvůli válce — na hlad, nemoci, kolaps služeb. Je fér tato čísla rozlišovat, ale není fér je ignorovat. A právě tady se dvojí metr objevuje velmi často: U některých konfliktů se počítají všechny oběti, u jiných se mluví jen o těch přímých. V Gaze používaná metodika nerozlišuje mezi civilisty a bojovníky, ani mezi přímými a nepřímými příčinami úmrtí. MZ Gazy podřízené Hamásu uvádí všechny oběti jako jeden údaj. Smyslem tohoto upozornění není zpochybňovat lidské utrpení v Gaze, ale připomenout, že různá čísla v různých konfliktech vznikají různými metodami. Právě nerespektování těchto rozdílů pak často vede k nepřesným srovnáním a k dvojímu metru.
4. Pozornost není pocit – dá se měřit
Počtem: • článků v médiích • televizních reportáží • rezolucí • veřejných kampaní.
Existují analýzy, které ukazují, že konflikty kolem Izraele a Gazy patří naprosto k nejintenzivněji mediálně pokrývaným humanitárním krizím, bez ohledu na absolutní počty obětí. Znovu: to neznamená, že by utrpení nebylo skutečné. Znamená to, že pozornost není rozdělována rovnoměrně. Je zároveň doložitelné, že orgány OSN dlouhodobě přijímají dramaticky více rezolucí namířených proti Izraeli než proti jakékoli jiné jednotlivé zemi, dokonce než vůči všem zemím dohromady, což dále posiluje dojem selektivnosti.
5. Proč právě Izrael? Teď velmi důležitá otázka:
Proč se to děje právě u Izraele? Chci vycházet z idealistického přístupu, vyloučím tedy konspirace a zlý úmysl. Stát Izrael je demokratický stát se svobodnými médii a vysokou mírou transparentnosti. To znamená více dat, více svědectví a větší mediální dostupnost. Paradoxně jsou tak demokracie viditelnější než autoritářské režimy. Zároveň je tento konflikt zatížen mimořádnou symbolikou: náboženstvím, koloniální historií osmanskou říší, britským mandátem, holocaustem, Blízkým východem i dlouhou tradicí antisemitismu a antijudaismu. Stal se projekční plochou, do níž se promítají emoce daleko přesahující samotný region. Tento konflikt se stal symbolickým prostorem, do něhož se často promítají frustrace, které s konkrétními fakty nemají mnoho společného.
Slovo „Gaza“ se v posledních letech objevuje v projevech mnoha veřejných autorit, včetně církevních představitelů, jako silný emocionální symbol, který automaticky vyvolává soucit – a to i bez dalšího vysvětlení příčin tamního utrpení. Pokud se mluví pouze o Gaze, aniž by bylo současně připomenuto, že klíčovou odpovědnost za eskalaci násilí nese Hamás, vzniká prostor pro morální zkratku: řečník i posluchač či posluchačka se mohou cítit hluboce soucitně, aniž by museli pojmenovat viníka. V tomto zjednodušeném rámci se pak pozornost snadno přesune k Izraeli jako implicitnímu původci utrpení, aniž by to bylo vysloveno přímo. Právě tato kombinace silných emocí, nepojmenované odpovědnosti a historické zátěže činí debatu kolem Gazy mimořádně citlivou – a zároveň náchylnou k nevědomé selektivnosti.
A konečně, Gaza patří k nejhustěji obydleným oblastem světa. Každý zásah je vizuálně silný, okamžitě šířený a emočně působivý. To nevypovídá o vině či nevině, ale vysvětluje mediální dynamiku.
Je také pozoruhodné, že Izrael, aniž by to bylo v jiných konfliktech běžné, umožňuje a koordinuje dodávky humanitární pomoci do Gazy, a přesto je opakovaně kritizován za to, že tato pomoc je nedostatečná. Navíc izraelská armáda má ve svých pravidlech velmi explicitně zakotvenu ochranu civilistů, včetně upozorňování tzv. „klepání na střechu“ před obrannou operací.
Závěr
Pokud odsuzujeme určité chování u Izraele, musíme stejný standard aplikovat i jinde. Chci věřit tomu, že dvojí metr nevzniká z nenávisti, ale z nevyvážené pozornosti. Prvním krokem ke spravedlivější debatě proto není méně empatie k jedněm, ale více empatie ke všem. Dvojí metr však není v souladu s křesťanským pohledem na člověka. Křesťanská víra nás vede k tomu, abychom měřili stejným metrem všem – bez výběru a bez výjimek.
Dle mého názoru, náš katolický pohled na současný konflikt v Izraeli a Gaze proto musí začínat u základního principu: každý lidský život má stejnou hodnotu. Soucit s trpícími není politickým postojem, ale křesťanskou povinností. Katolická morálka, pokud vím, však nikdy neoddělovala soucit od pravdy. Křesťanství není jen náboženstvím empatie, ale také rozlišování. Soucit má být nestranný v tom, komu patří. Spravedlnost však musí být přesná v tom, co pojmenovává. Utrpení v Gaze nevzniklo ve vzduchoprázdnu, ale v důsledku teroristického útoku a následného konfliktu, v němž je civilní obyvatelstvo Hamásem opakovaně zneužíváno jako nástroj boje. Pro katolíky má tato otázka ještě hlubší rozměr. Církev si po Druhém vatikánském koncilu jasně uvědomila svůj židovský kořen a odmítla jakoukoli formu kolektivní viny Židů. Tento závazek není historickou poznámkou, ale živým měřítkem našich slov i našeho mlčení.
Pokud mluvíme o utrpení, aniž bychom rozlišovali mezi vinou a obranou, riskujeme, že nechtěně posílíme staré a bolestné předsudky.