Současná debata o Gaze trpí zvláštním paradoxem: čím silnější je morální jistota, tím slabší bývá analýza. Utrpení civilistů je skutečné a zasluhuje soucit i pozornost. Právě proto je však důležité mluvit o odpovědnosti s maximální přesností.
Způsob, jakým o vině a odpovědnosti hovoříme, má totiž důsledky. Nejen politické, ale i kulturní a historické. Tam, kde se složité konflikty redukují na jednoduché morální soudy, se debata často vzdaluje pravdě, kterou chce hájit.
1. Právo na sebeobranu
Článek 51 Charty OSN přiznává státům nezadatelné právo na sebeobranu v případě ozbrojeného útoku.
Izrael byl 7. října 2023 napaden organizací, která cíleně vraždila civilisty, včetně malých dětí, unesla stovky osob a dlouhodobě otevřeně deklaruje zničení státu Izrael. Tento útok byl současně provázen systematickým porušováním základních principů mezinárodního humanitárního práva.
Debata o proporcionalitě vojenské reakce je legitimní a v demokratické společnosti nezbytná. Samotné právo státu na obranu však nelze zpochybňovat bez velmi vážných důvodů. Pokud se tak děje, vzniká implicitní představa, že existují státy, jejichž obrana je morálně problematická už svou samotnou existencí.
2. Civilní ochrana: právo a realita boje
Mezinárodní humanitární právo stojí na několika základních principech:
– rozlišování mezi civilisty a bojovníky,
– proporcionalita, tedy přiměřenost použití síly,
– vojenská nezbytnost.
Současně výslovně zakazuje využívání civilních objektů k vojenským účelům a používání civilistů jako lidských štítů.
Je opakovaně doloženo, že Hamás operuje v prostředí civilní infrastruktury:
– buduje rozsáhlé tunelové systémy pod obytnými oblastmi,
– využívá nemocnice a školy,
– skladuje zbraně v civilních objektech,
– systematicky mísí bojovníky s civilním obyvatelstvem.
Taková strategie dramaticky komplikuje uplatnění principu rozlišování.
Izraelské obranné síly současně zavedly mechanismy, které mají civilní ztráty omezovat a které nejsou v moderních konfliktech běžné. Patří mezi ně například:
– individuální varovné telefonáty,
– textové zprávy,
– shazování letáků,
– vymezování evakuačních zón,
– takzvané „roof knocking“ jako předběžné varování před úderem.
Žádný z těchto nástrojů samozřejmě nezaručuje nulové civilní ztráty. Jejich existence však dokládá vědomou snahu sladit vojenské cíle s právní odpovědností. Pokud se tato skutečnost v debatě přehlíží, vzniká obraz konfliktu, který je selektivní a neúplný.
3. Humanitární pomoc
Ve veřejném diskurzu se často objevuje tvrzení, že Gaza je cíleně vystavována vyhladovění. Takové obvinění je mimořádně závažné a vyžaduje odpovídající důkazy.
Realita je složitější. I během probíhajících bojů probíhá koordinace humanitární pomoci – potravin, vody, léků, zdravotnického materiálu i paliva pro nemocnice. Míra a tempo těchto dodávek mohou být legitimním předmětem kritiky.
Samotná existence logistické koordinace však neodpovídá představě systematického úmyslu vyhladovět civilní obyvatelstvo.
Současně existují zdokumentované případy zneužívání humanitární pomoci strukturami Hamásu. Pokud má být odpovědnost posuzována poctivě, musí být zvažovány všechny tyto skutečnosti – nikoli pouze některé z nich.
4. Morální asymetrie
V současné debatě lze často pozorovat výraznou asymetrii.
Jednotlivá pochybení Izraele bývají interpretována jako důkaz systémové krutosti. Naopak systematické porušování mezinárodního práva ze strany Hamásu je někdy redukováno na „kontext“, který má vysvětlovat širší situaci.
Vyšší morální standard pro demokratický stát je legitimní požadavek. Pokud se však promění v předpoklad trvalé a neodstranitelné viny jediného židovského státu na světě, přestává jít o kritiku a začíná jít o delegitimizaci.
Kritika konkrétních kroků vlády je přirozenou součástí demokratické debaty. Zpochybňování samotné legitimity existence státu je však něco jiného.
5. Jazyk a podhoubí antisemitismu
Antisemitismus v evropských dějinách obvykle nezačínal otevřeným voláním po násilí. Začínal jazykem.
Začínal představou zvláštní viny.
Začínal obrazem kolektivní odpovědnosti.
Začínal izolací Židů jako výjimečného morálního problému.
Současná kritika Izraele samozřejmě není totožná s historickým antisemitismem. Může však vytvářet jeho kulturní podhoubí, pokud systematicky izoluje Izrael jako jedinečný zdroj zla, ignoruje bezpečnostní kontext a zamlčuje roli ozbrojené islamistické organizace.
Jazyk má setrvačnost. To, co je dnes prezentováno jako čistě humanitární rozhořčení, může nevědomky opakovat staré stereotypy v novém slovníku.
6. Odpovědnost akademického prostředí
Univerzity mají být místem analýzy, nikoli moralistních zkratek.
Přesto jsme v posledních letech svědky situace, kdy závažné právní pojmy – jako genocida, apartheid nebo kolektivní trest – bývají používány bez pečlivé definice a bez pravomocných závěrů mezinárodních soudů.
Inflace těchto kategorií vede k jejich vyprázdnění. A vyprázdněné pojmy se snadno stávají politickými nástroji.
Akademické prostředí má právo kritizovat. Současně má však povinnost pracovat s metodou, s kontextem a s právní přesností. Jinak riskuje ztrátu vlastní důvěryhodnosti a přispívá spíše k polarizaci než k porozumění.
7. Odpovědnost církevního prostředí
Církev má přirozený sklon stát na straně trpících. To je její poslání.
Právě proto však musí být její jazyk obzvlášť přesný.
Pokud se o Gaze mluví jako o symbolu utrpení, aniž by byla současně připomenuta odpovědnost Hamásu za vyvolání eskalace, držení rukojmích a militarizaci civilního prostoru, vzniká morální rámec, který je neúplný a zkreslený.
Po Druhém vatikánském koncilu, zejména v deklaraci Nostra Aetate, církev výslovně odmítla kolektivní vinu Židů a potvrdila své trvalé pouto k židovskému lidu.
Tento závazek není jen historickým dokumentem. Je měřítkem současného jazyka. Neúplnost totiž není neutralita. Neúplnost je posun.
Závěr
Gaza je tragédie. Tragédie však nemůže být argumentem pro rezignaci na přesnost.
Právo na sebeobranu, odpovědnost za porušování humanitárního práva, ochrana civilistů i koordinace humanitární pomoci patří do stejné reality. Veřejná debata, která tyto skutečnosti odděluje, není vyvážená. Je především pohodlná.
A intelektuální pohodlnost v otázkách války, odpovědnosti a historicky zatížených stereotypů není ctností, ale rizikem.
Protože tam, kde se pravda podřizuje emocím a principy selektivnímu měřítku, nezačíná spravedlnost – ale normalizace nespravedlnosti.